Můj bratr, Harry Potter ❌

o1 - Dudleyho narozeniny

Probudila jsem ve své posteli. Bylo něco po půl sedmé. Sedla jsme si a koukla se na druhou stranu pokoje, jeslti je Harry už také vzhůru. Byl.

Nedávno jsme s Harrym dostali Dudleyovo druhou ložnici. Jinak jsme se museli mačkat v přístěnku pod schody.

Dneska měl Dudley narozeniny. Strýc Vernon a teta Petunie vždy koupí Dudleymu spoustu dárků.

Naše rodiče umřeli před deseti lety při autonehodě. Alespoň tak to říkali strýc a teta. S Harrym máme pocit že nám ještě něco tají.

Prý jsem hodně podobná mojí mamce. Také měla zrzavé vlasy. Nato, že jsme s Harrym dvojčata si moc podobní nejsme. Harry zdědil podobu spíš po tátovi. Především tedy večně rozcuchanné vlasy. Ani mi to moc nevadí. Jsem ráda že mám takového bratra, jako je on.

Vyšla jsem z pokoje a sešla jsem po schodech dolů. Bylo mi špatně z toho jak je Dudley rozmazlený. Harry opékal slaninu.

„Angelo! Jdi pomáhat Harrymu.” Pokřikla na mě teta Petunie. „Dnešek musí být dokonalý, když má Dudley narozeniny.”

Došla jsem k Harrymu a pomohla jsem mu opékat slaninu.

„Je mi špatně z toho jak je Dudley rozmazlený.” Pověděla jsem Harrymu a on přikývl. „Dudley je přece dokonalý, nemá žádnou chybu.” Řekla jsem. Harry se však jen pousmál.

„Ještě musíme vymyslet, co s vámi. Paní Figgová si zlomila nohu, takže vás hlídat nemůže. A za chvilku by měl dorazit Piers.”

Dudley a jeho kamarád Piers měli jet s tetou a strýčkem do ZOO. Když takhle někam jeli, nás poslali k paní Figgové. Ta nás pokaždé nutila se koukat na fotky všech koček, které kdy měla.

***

Nakonec strýček a teta nic nevymysleli a jedeme s nimi do ZOO. Pod podmínkou, že něco vyvedeme. Já s Harrym se někdy dějí divné věci. Jakoby to byla nějaká kouzla. Teta se strýc ale říkají, že žádná kouzla neexistují a že se nám to muselo jenom zdát.

Celou cestu jsme museli poslouchat keci, jak si strýc na všechno stěžoval. Bylo to k nevydržení. Naštěstí cesta netrvala moc dlouho a teď stojíme před vstupem do ZOO.

***

Zatím co Dudley s Piercem obdivují ostatní zvířata, já se zastavila u pavilonu s hady. Já mám hady docela ráda. Né že bych je chtěla chovat, ale fascinují mě.

S Harrym jsme stáli u terária hroznýše a Dudley s Piersem bušili na sklo, aby se pohl.

„Vždyť spí!” Okřikl ho Harry.

Dudley s Piersem popošli o kousek vedle. Najednou Hroznýš zvedl hlavu. Upřel na nás pohled který jasně říkal: A takhle to taky chodí pořád.

Harry s sním povídal a já jenom poslouchala. Jakto že rozumíme hadovi? Říkala jsem si pořád dokola.

„Dudley, pane Dursley! To byste nevěřili, co ten had dělá!” Křičel Piers.

Dudley s Piersem přiběhli a odstrčili nás. Přitiskli svoje dlaně na sklo a fascinovaně ho sledovali.

Jenže se stalo něco divného; sklo zničehonic zmizelo a Dudley s Piersem spadli dovnitř.

Hroznýš mezitím vylezl ven a poděkoval nám.

Strýček s tetou byli opravdu hodně naštvání.

„To sklo tam bylo a najednou zmizelo, muselo to být nějaké kouzlo!” Křičela jsem.

Strýc Vernon zastavil a otočil se na nás; „Říkám vám, že žádná kouzla neexistují!”

Poté se otočil zpátky a znovu se rozjel. Dudley s Piersem kňučí, že jim je zima, a že mají hlad. Celé odpolede totiž nic nejdedli.

Doma jsme si s Harrym zalezli do pokoje a do večera jsme nevylezli. Připadáme si strašně ukřivdění.

Zdravím! 👐

Vítám vás u nového příběhu a doufám, že vás zaujal a budete číst dál. 😉

Mějte se hezky!

Lenča 💕