Finally free... [Cz] One shot

Dokázala jsem to... Konečně jsem se vyprostila z pout mých rodičů a falešných přátel. Stálo mě to hodně sil a bolesti. Proplakala jsem spoustu nocí a celé dny jsem nad tím přemýšlela. Bála jsem se... Ale pak přišel ten den... Den, kdy jsem se rozhodla. Den, kdy se na mě všichni vykašlali... Na tom dni mi záleželo. Doufala jsem, že se všechno na ten den změní a já už nebudu ta, co je i v davu lidí sama. Ale nestalo se... Zase nikdo nepřišel... A já už toho měla dost. Ten den mě stejně doma nikdo nečekal. Jako vždy. A já se tam už nechtěla vrátit. Už ne... Procházela jsem se po městě a snažila se to oddálit. Ale stejně jsem věděla, že skončím na mostě... A najednou jsem tam stála. Oči se mi zalily slzami. Nechtěla jsem pryč, ale ani jsem tu nechtěla zůstat. Přelezla jsem zábradlí. Jedna slza mi z oka utekla a padala dolů... Nahla jsem se a zatočila se mi hlava. Málem jsem se pustila... V celém městě bylo ticho. Ani auta kolem mě nejezdila. Pak se ale ozval křik... Nedbala jsem na něj a soustředila se pouze na svůj cíl... Někdo mě chytl za ruku. Neotočila jsem se. Nechtěla jsem jí vidět...
"Prosím, jdi pryč..." zašeptala jsem. Ale ona mě nepustila.
"Nenechám tě to udělat!"
"Nikomu na mně nezáleží... Nemá to cenu..." nadechla jsem se a věděla, že mi bude odporovat. A nemýlila jsem se.
"Mně jo... A já nejsem nikdo! Teď slez..." pobízela mě.
"Ne! Já nechci! Ty si moje jediná kamarádka a záleží mi na tobě... Ale já musím..." vyprostila jsem se z jejího sevření a s omluvným výrazem jsem vkročila do prázdna... Na celé město se v tu chvíli rozlehl křik mé nejlepší kamarádky. Jediné. Jediného člověka, kterému na mně záleželo. Bylo mi jí líto, ale... Byla jsem konečně volná...