Psychopat-VadakFanfiction

Začátek konce

Prší. Sedím sama na autobusové zastávce a čekám, až pojede bus domů. Když po chvíli konečně přijíždí, nasednu do něj a pustím si nějakou muziku. Cesta trvá zhruba půl hodiny. Super, to stihnu poslechnout osm písniček. Když přijdu domů, jsem celá mokrá. Hned se hrnu do svého pokoje, házím tašku do kouta a zapínám notebook. Otevřu si Youtube a hned na mě vykoukne několik videí od Vaďáka. Rozkliknu to nejnovější. Po skončení zanechám like a pouštím si asi po padesáté jeho motivační video. Říká v něm, jak je důležité věřit ve své sny a nenechat se ovlivnit venkem. Popisuje to moc hezky. Má pravdu a já se tím řídím.

---------------------------------------------------------------------------------------

Po několika hodinách si vzpomenu, že mám vlastně napsat sloh do školy. Sedám si ke stolu a zamyslím se. Téma je „Moje největší sny". Hned se pustím do psaní. Ani ne za hodinu mám hotovo. Připravím si věci na zítra a jdu si lehnout.

---------------------------------------------------------------------------------------

Ráno, když stojím před vchodem do školy, si mě všimne partička lidí z mojí třídy. Takový frajírci a namachrovanci. Začínají přicházet ke mně.

„Hej šprtko, máš úkol, co?"řekne a sklopí zrak k mojí tašce.

Raději nic neříkám. To ho ale asi naštve, takže popadne mojí tašku a vysype její obsah na zem. Kleknu si a s naštvaným výrazem začnu zvedat svoje věci. Když se natahuji pro můj sloh, zvedne ho jeden kluk z té party. Začne ho číst, ušklíbne se na mě, vytáhne zapalovač a spálí celý papír. Pak odejdou a nechají mě tam.

---------------------------------------------------------------------------------------

V danou hodinu samozřejmě úkol nemám, ale nabídnu se, že jim to převyprávím. Mám docela dobrou paměť, takže dostanu dvojku, jen za to, že to nebylo psané. Když se vracím do lavice, frajírci na mě dělají gesta jako „Jsi mrtvá" nebo „Těš se po škole". Když konečně zazvoní, rychle vyběhnu ven a utíkám na autobus. Ne proto, aby mi neujel, ale proto, že vím, že frajírci jsou schopni všeho.

---------------------------------------------------------------------------------------

Když dobíhám na prázdnou zastávku, zrovna se dává do deště a padá mlha. Trpělivě čekám, když vtom uvidím naši známou partičku. Už není kam utéct, jsou moc blízko. Jeden z nich mě chytne pod krkem a hodí se mnou o stěnu zastávky. Když spadnu na zem, znovu mě postaví a hodí mě na zem. Sice dopadnu do měkkého bláta, ale oni do mě začnou kopat a přidají i nadávky. Ke konci, kdy už se chystají k odchodu, ještě shodí všechny moje věci do bláta a zašlapou je. Podívám se na ně ze země a zašeptám: „Hajzlové," Bohužel to jeden z nich slyšel a vrazil mi facku. Pak mě tam nechali ležet, v dešti, v blátě. Bylo mi smutno a všechno mě bolelo. Neměla jsem sílu se postavit, tak jsem tam prostě jen jednoduše ležela s jediným přáním-zemřít.

---------------------------------------------------------------------------------------

Po pár minutách uslyším kroky. Myslím si, že se vracejí, přichází však jen jedna osoba. Nemám sílu se na ní podívat, jen doufám, že to není nějaký úchyl. Když je pár metrů od mě, zastaví se. Zvednu hlavu, ale v mlze mu nevidím do obličeje. Rozeběhne se ke mně. Klekne si na kolena a prohlíží si mě.