Poslední Anděl

Kapitola 1.

Poslední prázdninové ráno se Eliška převalovala v posteli. Do jejího pokoje prosvitovaly paprsky slunce, ale jí se vůbec nechtělo z postele.

,,Elí! Elí, vstávej! Snídaně je hotová!'' křičela její matka Tereza ze spodního patra domu.

Elíška žila jen s Terezou. Svého otce nepoznala a Tereza o něm nikdy nechtěla mluvit. Jediné, co ji po tatínkovi zůstalo byl zvláštní přívěsek. Nosila ho stále na krku a nikdy ho nesundavala.

Eliška se tedy zvedla z postele, vyšla z pokoje a zamířila rovnou do koupelny. Při pohledu do zrcadla se zděsila. Její černé vlasy sahající až k pasu byly rozcuchané a pod svými čisté modrými oči připomínající moře byly obrovské kruhy.
Poslední dobou velmi špatně spala a trápily ji noční můry.
Rychle ucesala vlasy a svázala je do culíku, opláchla si obličej studeou vodou a vyběhla z koupelny, po schodech až do kuchyně.

Na kulatém dřevěném stole, který stál uprostřed kuchyně, ležel talířek se dvěma toasty a sklenice s pomerančovým džsem.

,,Dobré ráno," pozdravila Eliška a usedla ke stolu.

,,Dobré," odpověděla jí Tereza a dál si připravovala kávu.

Tereza s Eliškou se do městečka Valos přistěhovaly teprve před pár dny. Ještě se tu ani nestihly s nikým seznámit. Tereza tu dostala velmi dobře placenou práci disignérky. Tereza nikdy neměla stálou práci, a to bylo důvodem častého stěhování. Obě si už na stěhování zvykly, ale Eliška by byla radsi, kdyby se usadili na delší dobu. Tentokrát ji Tereza slíbila, že tu zůstanou, aby si mohla Eliška v nastoupit a dodělat střední školu.

Do oběda vybalovaly pár posledních krabic a udělali pár posledních úprav v domě a k obědu senechaly dověst pizzu.

,,Mamí, mohla bych jít ven?" zeptala se po obědě Eliška.

,,Dobře, ale do večeře ať jsi doma. Zítra ti začíná škola." odpověděla jí Tereza.

,,Jasně mami." řekla Elí a běžela do pokoje se převléct

Rozhodla se pro černé volnější tílko, džínové šortky. Než odešla nasadila ai černé tenicky a vyšla před dům. Byl to starý, ale moderně vybavený dům stojící na okraji města. Kolem kterého se rozprpstírala velká zhahrada.

Bylo už pozdní odpoledne, a poslední prázdninový den si chtěla užít. Dorazila na okraj lesa, bylo v něm krásne. Hustými korunami stromů prosvítalo slunce a z dáli zněl tichý zpěv ptáků. Eliška moc ráda chodila do lesa, cítila se v něm tak volná a bezstarostná.

Rozhodla se, že půjde prozkoumat část lesa, ve které ještě nebyla. Chodila úzkými cestičkami a kličkovala mezi kmeny vysokých smrků a doufala, že objevý něco zajímavého. Smrky začínaly být menší a posázené blízko sebe tak, že se Eliška musela prodírat jejich větvemi. Najednou se před ní rozprostřela loučka s malým jezírkem uprostřed. Na kraji jezírka stál nějaký kluk. Na sobě měl džíny a modré tričko. K Elišce stál natočený zády, ruce měl svěšené podél těla a hleděl do jezíka. Schovala se za větve smrku, aby ji chlapec nevidel, kdyby se náhodou otočil. Pozorovala ho. Kluk pozvedl levou ruku, nepatrně roztáhl prsty a otáčel zápěstím. V tuchvíli se z jezírka vynořilo několik nepravidelných menších koulí z vody. Eliška nemohl uvěžit vlastním očím. Vyšla z poza větví, aby lépe viděla, jenže ji pod nohou křupla větvička. Chlapec se prutce otočil a kapky, které ještě před chvílí lecitovali spadly zpět do jezírka. Když si všiml Elišky, jak na něj zírá, začal před ní couvat.

,,Počkej, prosím, nechtěla jsem tě vyrušit," řekla rychle Elí a šla k němu, ,,nechoď pryč, nikomu to neřeknu." naléhala, ale on nepřestával ustupovat.

Chlapec se zastavil a váhavě se na ní díval. Udělal pár kroků k ní a otevřel ústa, jakoby jí chtěl něco říct, ale nakonec to neudelal, otočil se a utekl do lesa.

,,Né, počkej!" křikla za ním Eliška.

Chlapec se ani neohlédl a zmizel v hlubokém lese. Eliška došla k jezírku, aby se podívala, jestli na něm není něco zvláštního, ale k jejímu zklamání nebylo. Začínalo se již stmívat, a tak se rozhodla vyrazit domů.

Celý večer Eliška přemýšlela o tom, co viděla v lese. Tereze o tom samozřejmě neřekla a stejně by jí to nejspíš nevěřila.
Kdo byl ten kluk? A uvidí ho ještě někdy? Tahle otázka jí zněla v hlavě kdyż usínala. On byl to jediné, na co dokázala myslet.

První kapitola nejspíš není moc zábavná, ani dlouhá, ale musí se to nějak rozjet. Doufám, že se vám alespoň malinko líbila :)
Pokud budete mít nějaké vítky a nebo naopak pozitivní věci, či nějaké nápady pište, budu velmi ráda :)

Na obrázku je Eliška a na dalsím její dům. Líbí?

Tak si užijde zbytek dne a zatím ahoj :)