Dívka, co se bála žít

Kapitola 1.

Kapitola 1. - Začátek

   Ticho. Nepohodlná židle z tvrzeného plastu ji tlačila do zad i sedacích kostí, v hlavě měla zmatek. Z té šedavé výmalby jí bylo až nevolno. Pár minut před tím, než se rozrazily dveře a konečně někdo vešel, se zdálo být až nekonečných. Do místnosti vcupital muž menší, zavalitější postavy. Obličej měl mastný a na čele se mu srážely kapičky potu. Páchl fastfoodem. Ten muž byl parodií na své vlastní povolání, k dokonalosti už mu chyběla jen krabice plněných koblih. Mlčel, jen zíral do papírů, na kterých pravděpodobně stejně nebylo nic důležitého, a mírně se natočil směrem k levé stěně, na které viselo velké zrcadlo. Tvářil se až směšně důležitě.                                                                                                       „Proč jsem tady?"                                                                                                          Muž na ni vrhl pohrdavý pohled a vznešeně pronesl: „Krádež. Vzpomínáte? Zadrželi jsme vás."  Jeho tupý výraz ji rozzuřil. Bezmyšlenkovitě a trochu namyšleným tónem vyštěkla: „Tak hele, já nejsem blbá. FBI má jistě napráci důležitější věci než krádež ve vietnamský večerce,tak ze mě přestaň dělat vola a radši mi řekni, co tady sakra dělám!" Než stačil něco odpovědět, do místnosti vešel další muž. Měl tmavě šedé tričko a černé seprané džíny. Prohlížela si ho a snažila se vyvodit nějaké závěry. Na lícních kostech a krku měl přibližně 14 dní neoholené strniště – vytížený, prepracovaný. Přišel jakoby nezaujatě,na stůl odhodil pár papírů v tenkých složkách a jeho pohled směřoval vždy dolů. Oči zvedl teprve tehdy, když položil první otázku: „Jak se máte Rose?" Zaskočilo ji to a tak jen chvíli mlčela, zatímco nemohla přestat zírat na jeho krátké do rovna zastřižené nehty. Rozhodla se neodpovídat. Zoufale si povzdechl,jeho tvář značila velký stres a nejistotu, možná depresi. S výsměchem na rtech se podívalala na toho obtoustlého poskoka a s pokývnutím pronesla: „Vy tu máte i dospělý?" Nereagoval.                                                                           „Joe,odejdi prosím."                                                                                                    „Jmenuje se Joe? Ježiši to vylezl ze seriálu nebo co?"                                   „Tak hele, nejste tady jen tak ze srandy, jasný!"                                                „Vážně? Tak proč teda?"                                                                                        Chvilku se odmlčel a vážně se na ni zadíval. „Chceme pomoct."                Z tváře jí zmizel úsměv a s pozvednutým obočím se svezla nažidli o trochu níž.                                              
 „Víme,kdo jste."                                                                                                    „To máte štěstí. Já sama to nevím."                                                                  „Fajn,uděláme si menší opáčko. Já jsem vedoucí vyšetřovatel oddělení pro boj s organizovaným zločinem a vy...vy jste dcera Anguse T. Jonese." jeho výraz najednou působil sebevědoměji než předtím. Šel z něj až strach. Je zoufalý, pomyslela si.                                                           „Vy chcete informace?"                                                                                          „Nejen to, chceme důkazy. A vy nám pomůžete se k nim dostat."           „Vy chcete, abych vám pomohla dopadnout šéfa americkýho podsvětí,vlastníka největší drogový sítě, a navíc mýho vlastního otce?! Jste blázen?!"                                                                                                      Usmál se. „To nebo vězení."                                                                              „Za ukradený cigára? Děláte si prdel? Dostanu podmínku."                           „Zavpašování drog."                                                                                         Její obličej se proměnil v kámen, nedokázala nic říct, jen upřeně zírala na šedou stěnu, zatímco cítila na rameni jeho dech. Stál přímo za ní. „Nemáte důkazy."                                                                                                „Ale máme důvodné podezření. A navíc, sama jste to řekla, váš otec je šéf amerického podsvětí a veškeré obchody s drogami na území Spojených států má pod palcem právě on. Každý státní zástupce vám poví, že na předběžné zadržení to jistě stačí. A vy, milá Jonesová, v blízkosti jakékoliv cely nepřežijete ani pět minut. Nebo jste snad už zapomněla, kolik životů zničil váš otec?"                                                         Mlčela a zatímco težce polykala, snažila se udržet svůj výraz nezměněný.                                                                          
„Fajn,tak jak chcete. Zkusíme to znovu za pár dní dobře?" Pak sbalil všechny věci ze stolu před nimi a se škodolibým úsměvem na tváři odešel pryč z místnosti.