Kluk z krabice

1. Počátek

"Hej špeku, nechala sis tady batoh!" 

Křikne po mě jeden kluk z party. Nevím co mám dělat. Jsem tak zoufalá a bezbranná. Co je to jen napadlo? Proč je tohle baví? 

"No šup šup, vyskoč!" 

Kolem mě stojí 6 kluků. Všichni jsou to takový ti namachrovaní šikanátoři, kteří by zasloužili na holou. Všichni se šklebí, culí se, a usmívají na mě.  Vzhledově by na soutěži krásy neobstáli, jelikož mají náznaky začátku puberty - po tvářích beďary, na hlavě hnízdo, a s tím co nosí na sobě by se po molu asi neprošli. Jak smutné. Takovýhle nemyslící kašpaři mě tu týrají dennodenně už třetí rok. 

Vše začalo když jsme se přistěhovali z nedalekého města. Byla sem tak plná elánu a chutě do života, do nového začátku a myslela jsem si, že to bude nejlepší věc, která mě kdy postihla. Je mi už 13 let a nějaký to nový nakopnutí se mi vážně hodilo. Když mi bylo 10 let moc kamarádů jsem neměla a ta hrstka co jsem měla tvořili převážně domácí mazlíčci. 
Byl to můj křeček Henry a dva psy Lucas a Packa. Nesměj se, ty jména sem nevybírala já. 
Máma mě pokaždé postavila před hotovou věc. Nikdy sem je neměla od malička, takže jsem neměla tu možnost je pojmenovat.

"Co se děje? Začínáš to vzdávat?" Křikne jeden vyšší klučina a druhý se pobaveně uchychtne.
"Noták, snad nebudeš utíkat k mamince!" Všichni se smíchy mohou popadat za ty jejich panděra.

"Děti, copak tu provádíte?" Zvolá tenkým hláskem jedna starší učitelka. 

Mám štěstí. Sice ta žena má 3 nohy - díky berli, ale za to je nesmírně hodná a zná mě nejlépe. 

Je to naše sousedka Kučerová.