Konečně spolu

Byl krásný podzimní den. Všechno bylo krásně barevné, že prostě nešlo nevzít foťák a jít ven.  Foťák je už odmalička můj nejlepší kamarád. Teda vlastně druhý, až po ní. Jakmile si na ní vzpomenu, stáhne se mi žaludek a v očích cítím slzy. ,, Už jsou to čtyři roky,“ zašeptám. ,, Čtyři dlouhé roky bez jejích dlouhých tmavých vlasů a filozofických řečí.“ pokračuji dál polohlasem. Od té doby co odjela, si se sebou povídám často. Chybí mi. A hodně. Ale pořád je tu naděje, že o Vánocích přijede.

Při té představě se mi nálada trochu zlepší. Naposledy cvaknu fotku, a pak zamířím zpátky k domovu.

Otevřu dveře a zuji si boty. ,,Jsem doma!“ zavolám na někoho z mé rodiny a pokračuji v cestě do svého pokoje.  Zapnu si rádio. Promažu si fotky na foťáku a přetáhnu je do počítače. Na tapetě na mě vyskakují všechny možné fotky mě a Abi. Znovu se mi stáhne žaludek, ale tentokrát je mi smutno jako nikdy. Spousta lidí se diví, proč si nevoláme nebo nepíšeme přes internet.

Problém je v tom, že ani já, ani ona nemáme internet zrovna v lásce. Já bych to kvůli ní zvládnul, ale ona internet a elektroniku vyloženě nesnáší. Nemá ani mobil ani počítač. Vždycky byla radši venku nebo si četla, kreslila nebo hrála na violu. Na to má neuvěřitelný talent.  

Občas uvažuji, jestli se jí po mě taky stýská. Možná pro ni bylo lehčí zapomenout. Ztratila toho už tolik, že už je to pro ní nejspíš jen rutina.

Je tolik otázek, na které bych se jí chtěl zeptat.

Chvíli jen tak koukám na obrazovku počítače, a pak se se zoufalým rozhodnutím, že jí alespoň zkusím napsat, přihlašuji do mailu.

Hned na mě vyskočí hromada nepřečtených zpráv, ale já si hned všimnu jedné, kde zahlédnu její jméno. Otevřu ji a začnu číst tak rychle, že si ani nevšímám, od koho ta zpráva je. V polovině se ale zarazím. Přečtu si tu větu ještě jednou, ale pořád zůstává stejná.

Abi je v kómatu.

Cítím se, jako by my dal někdo pěstí, a pak mě ještě kopl do břicha. Jako bych nevěděl, co si mám myslet.

Pak zničehonic vybíhám z pokoje a sbíhám po schodech. Když jsem v předsíní, máma právě vchází dovnitř a s udiveným výrazem se mě ptá: ,, Není ti nic, broučku?“ , a pak dodává: ,, Přišel ti dopis!“ a začne mi s ní mávat před obličejem.

Když přišel dopis, hned vím, kolik uhodilo. Ten dopis znám. Pamatuji si, jak ho psala a se slovy: ,,Až ti ten dopis přijde, už zřejmě nebudu hmatatelnou.“ ho dávala do obálky.

Chvíli mi trvá, než si všechno uvědomím. Na Vánoce už určitě nepřijede.

Zatmí se mi před očima a cítím bolest v celém těle. Pak bolest najednou ustane a přede mnou stojí ona. Usmívá se a pobízí mě ať jdu za ní, ale přitom říka: ,, nemusíš chodit, jestli nechceš. Můžeš se vrátit.“

Ale já jdu. Tentokrát jí nenechám odejít beze mě.