Stop it, Lefebvre!

Part No. 1

,,Né, já prostě nevstanu!" Byla jsem rozhodnutá. Nevylezu z postele a budu se tu celý den válet. Stejně to dnes bude další den v řadě dnů mého života. Ale notak Mai, trošku optimismu! Ehm, ne.

,,Ale Mai, dneska máte k obědu dezert!" Mamka na mě křičela z kuchyně a přitom něco kuchtila. Pár věcí mě dokázalo probrat. A tohle byla jedna z nich.

Pomalu jsem se začala šourat z té nádherné, teplounké postele ve které bych nejradši zůstala. Ale, povinnosti. Yeah, vítej v mém světě. Odebrala jsem se do koupelny a umyla si obličej.

Nepřítomně jsem se na sebe zírala do zrcadla při čištění zubů. Když jsem se probrala zjistila jsem že mi kousíček mé nádherné pasty spadl na pyžamo. ,,Shit." Nádherný start do nového dne, no ne?

Po vybrání outfitu a těch normálních otravných věcí u holek jsem se podívala na čas a samozřejmě že mi za 2 minuty jel autobus, že?

,,Promiň, vážně musím jít mami, svačinu si koupím ve škole." Popadla jsem tašku a utíkala ze dveří. Počkat, škola, peníze, svačina. Já nemám peněženku! V tu chvíli jsem si připadala jako nejrychlejší člověk na světě  jak rychle jsem vyběhla do pokoje, popadla pěněženku a otočila se na patě.

Naštěstí autobus měl zpoždění takže jsem všechno stihla. Naskočila jsem do autobusu a zjistila že nemám drobné na zaplacení řidičovi. Dala jsem mu bankovku a on na mě vrhl nenávistný pohled. Jako naschvál se rozjel tou největší rychlostí a já zakopla.

Naštěstí jsem dopadla na židli. Teda, myslím. Hodně pohodlná židle. Ne, ne, ne. Panebože. Pomalu jsem se otočila a před mým obličejem byl obličej nějakého kluka. ,,Ehm, pardon." Celá červená jako rajče jsem pronesla svoji omluvu a pomalu se zvedla.
Pohled neznámého
,,V pohodě, staly se mi i horší věci, Mai." Její jméno jsem více než zdůraznil. V jejích modrých očích bylo vidět překvapení. Usmál jsem se a řekl: ,,Vypadla ti kartička z kabelky." Podal jsem jí kartičku. Nejspíš ze školy. ,,Jsem Sebastien. Říkej mi Seb." Nevěděla co říct. Jak by mohla. Ale vypadala moc fajn. A neznala mě! Super! ,,Ehm, ahoj, Sebe." vypadlo z ní nakonec.

,,Kam jedeš?" Musel jsem se zeptat protože sám jsem nenáviděl trapné ticho.

,, Do školy. Ty?" No, jdu právě zkoušet s  kapelou na celosvětové turné ale... ,,Do práce." Odpověděl jsem s náznakem úsměvu a divil jsem se že..

    Pohled Mai
Jsme se dokázali "zkamarádit" za ani né 2 minuty. Povídali jsme si o všem možném i nemožném a zjistili jsme, že toho máme hodně společného. Blížila se moje zastávka ale Seb byl vážně fajn a mí kamarádi odcestovali, takže: ,,Jak se jmenuješ celým jménem?!" Vyhrkla jsem. No jo, Mai, mohla by jsi se ho zeptat na to jestli ti nedá svoje číslo ale ty jsi se zeptala na tohle! Super! ,,Ehm, je to hodně težké na napsání, nechceš číslo?" Trošku mě překvapilo jak rychle a důrazně to řekl. ,,Jo, to by bylo fajn." pronesla jsem a začala jsem vytahovat papír a fixu. ,,ZASTÁVKA 53th STREET." Byla to moje zastávka, ale mě to v tu chvíli bylo úplně jedno. Ale měla jsem trochu obavy, jelokož škola začíná v 9 a je 8:40. ,,Přejela si zastávku jenom kvůli mě?" Řekl Seb a lišácky se usmál.

To víš že jo, nikdo si nebude se mnou takhle hrát! ,,Ne, prosím tě, jen jsem..zapomněla!" Nesežral mi to. ,,Dobře, můžu Tě potom doprovodit ke škole?" Byla jsem sakra zaskočená, ale přikývla jsem.
,,543 026, díky moc."

Číslo je vymyšlené, nezkoušejte na něj volat. :D

Vystoupili jsme z autobusu a šli ke škole. Na čas jsem úplně zapomněla, protože Seb byl prostě okouzlující. Povídal mi o tom jaký zajímavý život má a jak se do tohohle města vlastně dostal. ,,Bylo to moc fajn, Sebe, ale už musím jít. Uvidíme se?" S naději v hlase jsem se ho zeptala. ,,Ehm.. ne." Ironicky pronesl a vyplázl na mě jazyk. Za mnou ještě vykřikl: ,,Jo! Myslel jsme to z legrace!" To já se už šourala ke škole. Podívala jsem se na hodinky a zjistila jsem, že je 9:15?!

Urychleně jsem vymýšlela výmluvu jak jsem zachránila mývala a jak jsem strhla holčinu ze silnice když jí mělo přejet auto.

,,Bakerová, kde jste byla?!" Tak a teď si vybrat která výmluva byla nejlepší. ,,Paní učitelko, omlouvám se že jsem přišla pozdě ale.." Hlas se mi zastavil protože před oknem prošel Seb a usmál se na mě. Má dokonalý úsměv. Zírala jsem na něj asi docela dost dlouho protože z mého blouznění mě probudila učitelka. ,,Tak se ani neomluvíte, Bakerová?!" Páni, byla vážně naštvaná. ,,Sednout a po hodině za mnou do kabinetu!" Nezbývalo mi nic jiného než jen přikývnout. Protože jsme v jiné učebně, musela jsem se rozhlédnout kde je volné místo. Jediné volné místo bylo vedle Sim. Jmenuje se Simona ale my jí říkáme Sim.

Nemám jí moc v lásce, furt o něčem mluví a nezastavíte jí. Ale jiná možnost nebyla a nechtěla jsem si to u učitelky pokazit ještě víc tím že bych odporovala tam sedět. ,,Ahoj Sim." Suše jsem pozdravila a sedla si vedle ní. ,,Přišla jsem o něco?" Sim se na mě obrátila a nudným tónem odpověděla: ,,Nic, jen že asi za dva týdny přijde nějaký učitel na praxi, teď dostudoval a musí se zaučit."  To je nějak nemocná, či co? Jinak by mluvila celou hodinu.

Popravdě tohle mě moc nezajímalo. Kolik jich tu bylo. Ale ani jednoho jsem na naší škole ještě nikdy neviděla. ,,Jo, dík." Vytáhla jsem složku a zapisovala jsem si výklad.

Tuhle školu studuji dlouho a dost mě baví. Jen jsem se bála co bude o přestávce v kabinetu. Jestli dá vědět mamce, tak mě do školy bude sama vozit. A to bych nechtěla. Zvoní v 9:45 a já chci aby se tahle hodina protáhla do nekonečna. Vážně se bojím co bude v kabinetu. Zvonek zazní a já si sbalím věci a jdu směrem kabinet A34.

,,Dále!" Panebože, ať mi řekne něco normálního. Nechci aby volala mamce. ,,Brýdenpaníčelko." Zamumlala jsem takřka nesrozumitelně.

,,Mai, co se děje? Proč jste přišla pozdě?" Pronesla s náznakem starosti v hlase.Byla v celku klidná.

Už jsem chtěla něco říct ale učitelka mě zastavila. ,,Ale prosím, nevykládejte mi věci typu že vám ujel autobus, že jste nestíhala a podobné žvásty." A je to, má mě přečtenou.

,,Potkala jsem starého kamaráda." Toho budu litovat. Hodně litovat.
Učitelka se na mě podívala s nedůvěrou a se slovy ať se to neopakuje mě poslala domů.
To co jsem uviděla před dveřmi školy mě překvapilo...

            ~the end of this part~