Bojuj!

2) Náhoda?

„Ahoj mami." došla jsem k mámě a dala jí pusu na tvář.

„Ahoj. Tak co dneska ve škole?" pokaždé se mě zeptá, i když odpověď je pokaždé stejná.

„Dobrý, ale už chci na novou školu!" 

„Ještě to pár měsíců vydrž." usmála se na mě tak klidně.

„Hhhhhhhh!" vydechla jsem naštvaně a šla se převléct. Byl čas vrhnout se do práce.

Náplní mé práce je dávat do poliček vrácené knihy, poklidit u veřejných počítačů a sem tam poradit návštěvníkům. Když se nudím, tak i když bych neměla, tak přeskládávám knihy tak, aby tvořily duhu. Dělám to tak už delší dobu a nikdo si stále ničeho nevšimnul.

„Báro? Můžeš odnést tyhle dvě knížky?" zeptala se mě jedna z knihovnic, když viděla, že mám čas a nudím se.

„Jo! Jasně.." vzala jsem si obě knihy a vydala se do oddílu s kriminální tématikou.

„Dobrý den, mohl bych o něco poprosit?" zaslechla jsem tichý hlas za mými zády.

„Jasně, co pot-" zasekla jsem se. Můj mozek přestal automaticky fungovat a zpustil eror 404.

„Co tu děláš?"

„Říkala jsem ti, že jedu do knihovny." stála jsem jako socha. Odpovědi ze mně padaly naprostou náhodou, které sama nerozumím. Hned co jsem se ale oklepala a mozek znovu naskočil, jsem zase začala odpovídat, tak, jak odpovídám jenom jemu. ,,Ale spíš co tu děláš ty Careve?" píchla jsem ho prstem do hrudníku. ,,Není tohle pro tebe náhodou zakázané místo?"

„Markupová nám dala na češtinu čtenářský deník a my musíme něco napsat o ňáké knížce. Tak jsem tady pro ňákou knížku." zdůraznil slovo ,,ňákou". „Kterou by si mi třeba doporučila?" usmál se na mě. Byl o něco málo vyšší než já, ale jen o hlavu! I když.. To je celkem dost.. No to je fuk!

„Jedna by tu byla." uhrála jsem jak se děsně zamýšlím a reálně se mu snažím pomoc. To mu rozzářilo oči. „Jak se zbavit závislosti na kouření." zakývala jsem hlavou během toho, co mi daroval jeden z nejzamračenějších pohledů.

„Hahaha!" zasmál se ironicky přes celou knihovnu tak, že se každý návštěvník knihovny otočil.

„Podle toho o co máš zájem." zeptala jsem se ho klidným a hlavně tichým hlasem. Došlo mi, že čím dřív mu pomůžu, tím dřív se ho zbavím. „Romantika, války, historie-" nedořekla jsem.

„Jaká je tvoje oblíbená kniha?" vypadlo z něj z ničeho nic.

„Počkej. Dojdu pro ní. Zatím si sedni támhle." ukázala jsem na dřevěný stůl nad kterým vysely dvě žárovky. Já se mezitím otočila a šla ke své tašce ze které jsem vyndala Náhodu a vydala se zpět k němu. Posadila jsem se naproti němu, protože už tak mi vadila ta blízkost kterou jsme mezi sebou měli. Knihu jsem otočila jeho směrem a poslala ji po stole. ,,Tady."

„Náhoda?" udivil se a začal knihu zkoumat. Měl při tom "zamračené" obočí a ten jeho pohled, který má málo kdy. ,,O čem přesně to je?" zeptal se během toho, co knihu dál obracel a prohlížel.

„Je to o klukovi, který má neléčitelnou nemoc a jediný, co mu prodlužuje život jsou speciální léky. Žije s babičkou, která už na tom se zdravím taky není nejlépe, ale peněz mají až až, takže to nemají tak těžký." začnu popisovat příběh. ,,Ten kluk se jmenuje Adam. V jednu chvíli života mu, ale dojde, že tohle nemá smysl nijak prodlužovat a tak s léčbou sekne a jde si užít poslední chvíle života. Při tom, ale potká jednu osobu, která je diagnostikovaná s depresí a všechno chce ukončit, takže se Adam rozhodne té osobě ukázat smysl v životě a-" podívám se mu do očí. Ten kluk mě reálně poslouchá. ,,Proč ti to tu vůbec říkám." vysměju se sama sobě. ,,Stejně tu knížku ani neotevřeš." opřu se o 

„Náhodou to zní celkem zajímavě!" namítnul.

„Jo. Jasně.." protočila jsem oči.

„Tak se pojďme vsadit." tvářil se tak jistě. ,,Když tu knížku dočtu do měsíce max, tak se mnou půjdeš na pizzu." 

„Ummm.. Mám pár otázek. První je: proč bych se měla s tebou vsázet, druhá je: proč bych s tebou měla jít zrovna na pizzu a třetí je: proč se mnou? Máš docela velký fanklub ve kterém je dost holek, které by o tebe určitě stály.

„Nevím.. Prostě bych raději zašel s tebou." tak nevinně se usmál. ,,Tak.. Platí?" natáhl ke mně ruku.

„Jen na pizzu?" ujišťuji se.

„Když to stihnu dřív, tak ještě do kina?" ucukne než mu stihnu ruku chytit.

„Platí!" 

„Fakt do toho jdeš?" vykulí oči.

„Jo." lokty opřu o stůl, své ruce spojím tak, že udělám takovou divnou pěst a opřu se o ní bradou. „Protože vím, že to nedáš." usměji se na něj.

„Báro, musíš jít vracet knihy." přijde za mnou mamka. Jen kývnu a zvednu se k odchodu.

„Ta knížka je má. Neznič jí." řeknu a rychle běžím pryč. Máma tam nejspíš zůstala, ale to mi bylo fuk. Moje práce je uklízet knihy a ne se vybavovat.

-

Od mé koverzace s Martinem utekla docela dlouhá doba. Dnes bylo rušno víc, než kdy jindy. Spousta lidí se nejspíš chytla zase nějakého trendu čtení, jinak si to nedovedu moc vysvětlit. Nebyl čas se ani zastavit a tak jsem většinu času vracela knihy, uklízela studijní oddělení a nakonec i vytírala podlahu.

Později toho dne, kdy nebylo už tolik rušno, jsem našla volnou chvíli a rozhodla se podívat, jestli tam náhodou ještě chvilku nesedí. Byla to naivní myšlenka, ale bylo to, jako Schrödingerova kočka. Schrödingerova kočka je druh experimentu, při kterém je do krabice vložena kočka s jedem, který se aktivuje a může, ale nemusí, kočku zabít po hodině. Je to experiment založený na tom, že dokud krabici neotevřeme, nevíme, zda kočka stále žije nebo je mrtvá. Přesně tak jsem se teď cítila i já. Dokud jsem krabici neotevřela, neměla jsem jistotu, zda stále žije.

A má kočka kupodivu přežila. Seděl tam, hlavu v dlaních, lokty opřené o kraje stolu, láhem Coly před ním, hltal každé slovo, které se na dané stránce nacházelo. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Takhle klidného a soustředěného. Opřela jsem se o jednu z poliče a v tichosti ho pozorovala. Otáčel stránky a hlavu nezvedal. Jeho soustředěnost jsem narušila během toho, co jsem si opět naproti němu sedla.

„To to fak čteš?" zeptala jsem se s údivem v hlase.

„Ano, ale abych byl upřímný, tak začátek mě moc nechytil. Hrozně se to táhlo a chvíli jsem hrál i toho dinosaura na googlu, ale pak mě to docela i chytlo." přiznal se.

„A jak se ti líbí?" mé obočí bylo vysoko a čekala jsem na odpověď.

„Tak to je docela jasné, když tu pořád jsem." protočil oči. ,,Tak mě laskavě neruš a přines mi čaj prosím." odehnal mě mávnutím ruky.

Směna mi už skončila a tak jsem udělala čaj pro nás oba a přinesla svou knihu, kterou jsem měla rozečtenou. Martin mi poděkoval, ale oči od stránkny neodtrhnul. Musela jsem se tomu pousmát. Jen jsem si přisedla a začala číst.

_______________________

Zdravíčko!

Máme tady zde další díl z mého předělávaného díla z roku 2017. Od minulého dílu uběhlo pár měsíců, za což se omlouvám, jestli tady na to někdo čekal a někdo to reálně čte. Tohle si spíš přepisuji pro svůj dobrý pocit, takže kdy bude další díl vám neslíbím, ale snad brzy a ne v roce 2022 :D. Každopádně, pro ty, co to dočetli až sem, děkuji za pozornost a příště zase čau.