Breathless (CZ// H.S. Fan Fic)

1) Útěk a malá hospůdka

Haunt - Bastille

**Lidé se mě ptají,jestli věřím na věčnost. Pokáždé se jen zasměji,ptorože cesta,kterou se můj život ubírá právě ted,mě nutí pochybovat i nad zítřkem.

Harry 

Taxík mě vysadil před mým domem, který na mě čekal prázdný a tichý. Můj obrovský dům, kde se to dřív skoro pořád hemžilo mými přáteli, byl teď už dlouhou dobu prázdný. Neměl jsem tu nikoho, kdo by na mě čekal a přivítal mě doma.

Jako vždy jsem přišel domů a práskl za sebou dveřmi. Dole v kuchyni jsem zahodil kabát někam na zem. Bylo to přeci jedno. Nalil jsem si do sklenky whiskey a vzal si ji s sebou nahoru, kde jsem měl pokoj. Vytáhl jsem ze skříně velký kufr a dal si velký lok nahnědlého alkoholu, který mě jako jediný u mě doma přivítal. Sklenku jsem položil na stolek a začal házet oblečení ze skříně do kufru, který ležel na mé posteli. Pár triček, jeanů, dokonce i něco slušného, teplého a také něco obyčejného skončilo v mém kufru. Přidal jsem boty, notebook a potřebnou elektroniku. Nakonec doklady a potom jsem kufr zapnul. Hodil jsem ho na zem, vzal jsem si do ruky skleničku, sedl si na plný kufr a hodil do sebe zbytek whiskey, která mě při každém loku příjemně pálila v krku.

Alkohol, zdál se v téhle době být mým jediným přítelem, jediný, kdo mi rozuměl a dokázal se mnou soucítit. A také mi pomohl se cítit lépe, což většina lidí nedokázala.

Skleničku jsem nechal ležet na zemi, vzal jsem si kufr, peněženku a mobil do kapsy kabátu a pak jsem odešel z pokoje dolů po schodech. Cestou ven jsme se ještě stavil v kuchyni, lokl si ještě jednou z láhve whiskey a docela nešťastný jsem ji tam nechal ležet. Byla to jediná věc, se kterou se mi těžko loučilo.

S tímhle pocitem jsme odešel z mého domu k mému černému Range Roveru, který jsem otevřel klíčky. Naložil jsem zavazadlo do kufru a pak si šel sednout na sedadlo řidiče. Bylo až legrační, jak mi bylo všechno jedno. Bylo mi úplně ukradené, že opouštím Londýn, nechávám tu můj dům a kluky. Vlastně všechno, co jsem si za celé tři roky okolo sebe vybudoval, jsem se rozhodl opustit, ale mně to bylo úplně jedno. Bez jakýkoliv výčitek jsem odjel od mého domu, vysokou rychlostí se dostal na dálnici směrem na sever Anglie a jel do neurčita. 

Asi po třech hodinách jízdy jsem dojel do Nottinghamu. Bylo zde malé letiště a přesně to jsem potřeboval,málo lidí a ochotné zaměstnance místní letecké společnosti,na které jsem naštěstí narazil. Prodal jsem auto překupníkovi,který obchodoval na černo s kradenými auty a postaral jsem se o tom,aby má značka a auto zmizeli co nejrychleji ze světa. Na letišti jsem si zaplatil soukromé letadlo, které mě vypravilo až do Edinburghu, kde jsem si už musel poradit sám. 

Byl jsem opuštěný a trochu ztracený, jelikož jsem na tomhle místě ještě nikdy nebyl, ale to bylo to poslední na co jsem myslel. První myšlenka, která mě těšila - tedy v rámci možností - byla ta, že jsem konečně volný. Poblíž letiště jsem našel malý autosalon, kde jsem si za pár liber obstaral auto. Nebylo to nic skvělého, ale zároveň to nejlepší co tu nabízeli. Toyota mi musela stačit k tomu, abych dojel daleko na venkov, kde mě při vším štěstí vůbec nikdo nebude znát.

Mé plány v tuhle chvíli byly neurčité. Neměl jsem kam jít a nemohl jsem zůstat v nějakém hotelu, jelikož by na mě přišli raz dva. Nechtěl jsem riskovat to, že se hned zítra budu muset vracet domů a čelit hloupým dotazům managmentu a klukům, proč se vůbec snažím o to utéct, když mám všechno, co si můžu přát. Nemám, nemám nikoho, kdo by mě v tomhle podpořil a ztrácím se v tomhle světě. Zabíjí mě. Pomalu, ale jistě umírám.