Reason to live [Michael Clifford fanfiction CZ]

Zpráva první

Jsem zpátky s novou věcí a bez dalšího okecávání, snad se vám to bude líbit a můžete mě potěšit nějakým komentářem :)

Ahoj Michaele,

Měla jsem spoustu štěstí, snad jediné v mém životě, a šťastnou náhodou jsem získala možnost naspat ti nějaké zprávy tady na twitteru, což je téměř nemožné, protože to máš uzavřené a málokdo má tuhle možnost. Snažila jsem se dlouho o cokoliv, aby sis mě všiml... A tohle je jediná věc, kterou jsem získala. Ale jsem za to šťastná, tuším to nebude trvat dlouho, tenhle pocit, ale teď tu je, a dokud mám špetku optimismu v sobě, chci ti napsat pár věcí.

Budu ti psát často a už teď, i přes moji radost a nadšení vím, že mi neodepíšeš. Ale to tu nechci teď rozebírat, jsou tu jiné věci, které ti chci říct, které snad ani nebudou dávat smysl, ale co na tom záleží, když jediný člověk, co tohle bude číst, jsem já.

Mám tě ráda. A občas mám pocit, že to překračuje hranice všeho logického. Dívat se na tebe, jak stojíš na podiu, s rozcuchanými vlasy, s neskutečnou energií, s talentem hraješ na kytaru a svou pusou vydáváš ty nádherné zvuky do mikrofonu, které mě drží při životě. Nevím, proč se cítím tak, jak se cítím, ale mám pocit, že to, jak moc ráda tě mám, je příliš a já nejsem schopná zvládnout vidět tě s jinými lidmi, ačkoliv jsem se nikdy nepovažovala za žárlivého člověka. Když tě vidím s Crystal, mám pocit, jakoby se mé srdce rozpadlo na menší část. Když vidím šťastné fanoušky, který se s tebou vyfotí, strašně moc si přeju, abych taky měla to štěstí. Jen jedno objetí a můj život by se dal do pořádku, třeba bych se zacelila, třeba bych se necítila tak zlomená a rozpolcená. Třeba bych dokázala být šťastná, kdybys mi jednou, jedinkrát, řekl, že všechno bude v pořádku, s pohledem do mých očí a se stydlivým úsměvem.

Musím jít, začíná mi trénink, jak já to nesnáším.

Napíšu ti co nejdříve.

S obrovskou láskou

Elizabeth