Všechno má svůj důvod

   Sednu si na jednu z židlí na nemocniční chodbě. Zavřu oči a čekám. Připadám si jako sněhová vločka v parném letním dni. Bez naděje na existenci. Nejraději bych něco rozmlátila. Vztek z toho, že nemůžu pro svého kamaráda,který mi byl i starším bratrem, nic udělat, se ve mně hromadí a pomalu bublá.
   Proč zrovna on?
   Proč zrovna ona?
   George se včera večer rozešel se Samanthou, která ho dlouho podváděla. Byla jsem to já, kdo sebral veškerou odvahu a všechno mu řekla. Potají jsem Samanthu vyfotila jak se líbá s někým jiným a ukázala tu fotku Georgovi. Slyšela jsem jak se ošklivě hádají. Samantha mu řekla, že by udělal nejlépe, kdyby na místě zemřel. On se přes to nepřenesl a opil se. Do mrtě.
   Já musela jít na jednu školní noční akci. Když jsem se vracela domů, viděla jsem ho jak leží opřený o zeď domu. Z pusy mu kapala oranžová pěna a sotva dýchal.
   Těsně po příjezdu záchranky se mu zastavilo srdce. Slyšela jsem, jak mu doktoři lámou žebra, zatímco se snažili přimět jeho srdce znovu bít.
   A teď jsem tady a čekám až skončí operace. Měli by mu „jen" vypumpovat žaludek. Lékaři mě uklidňovali, že bude v pořádku. Já ale vždy počítám i s tím nejhorším. Nejsem pak zklamaná.
   Křečovitě stisknu víčka k sobě a zakloním hlavu. Panebože, prosím, ať přežije.
   „Slečno Walkerová?" slyším čísi hlas vysoko nade mnou.
   Prudce otevřu oči a skoro vyskočím ze židle, když nad sebou spatřím doktora, který ošetřuje George. „Ano?"
   „Vašemu příteli byla v krvi zjištěna přítomnost něčeho jiného než alkoholu." řekne prostě.
   „Čeho?"
   „Nějaké opiátové drogy. Zatím nevíme, o jakou drogu se jedná. Musíme počkat na výsledky z laboratoře."
   „Bude v pořádku?" vyhrknu bez váhání.
   „To v tuto chvíli nemohu s jistotou říci," podívá se na mě omluvným pohledem. „Je hodně pravděpodobné, že mu tu drogu někdo přimíchal do pití. A předpokládám, že víte, jak nebezpečná je kombinace alkoholu a drog."
   „Ano, to vím." Hlesnu. Na víc se nevzmůžu.
   Doktor se bez dalšího slova otočí a odejde.
   Podlomí se mi kolena a klesnu zpět na židli. Znovu křečovitě zavřu oči, abych zastavila slzy, jež se mi tlačí do očí. Ale marně. Slzy se mi začnou kutálet po tváří a z brady mi kapou rovnou na teplý svetr. Nesnažím se je otírat, protože vím, že to nemá cenu. Tak si jen přitáhnu kolena k bradě o opřu si o ně hlavu.
   Za tohle všechno můžu já.
   Někdo mě vezme za ruce. „Jennifer?"
   Zvednu halvu. Nemám sílu odpovědět.
   Přede mnou klečí moje sestřenice Mia. „Vypadáš děsně. Vezmu tě domů."
   „Ne, já tu zůstanu dokud..." odpovídám slabým hlasem.
   „Nehodlám o tom diskutovat," řekne pevně.

   Vím, že nemá cenu jí vzdorovat. Vždycky byla jako moje druhá máma. Vstanu ze židle a přinutím nohy k pohybu. Mia mě objímá kolem ramen, abych neupadla.



   Asi v poledne mi volala Georgova máma. Chtěla mi jen říct jak to celé dopadlo.
   Georgovi někdo zřejmě přimíchal do flašky s whisky pervitin. Žaludek mu sice vypumpovali a zachránili ho z nejhoršího, ale má játra poškozená natolik, že lékaři rozhodli o transplantaci.
   Poslouchám, jak to všechno ze sebe Georgova máma chrlí do telefonu. Vyráží mi to dech z plic.
   „Našli dárce?" zeptám se nakonec se špetkou naděje.
   „Zatím ne," slyším jak začíná vzlykat. Bez dalších slov zavěsí.
   „Proooč?" zařvu z plných plic, aniž bych si dělala starosti s tím, kdo mě uslyší. Svezu se podél zdi na podlahu a znovu se rozbrečím.



   Celý den chodím jako tělo bez duše. Najednou cinkne nová zpráva v chatu. Protočím oči, ale donutím si ji přečíst.

Ahoj

   Zmateně třeštím oči na tak obyčejné slovo. Ta zpráva přišla od George.

Já: Ahoj

   Odepíšu nakonec.

George: Mohla bys za mnou dneska přijít, prosím?

Já: Určitě. Přišla bych dřív, ale myslela jsem, že jsi v narkóze.