Takové každodenní strasti

11.3K 572 32
                                    

Vyrůstat ve světě, který se staví na hlavu kvůli partě hrdinů, bez který by už nejspíš ten svět neexistoval, je přinejmenším složité. Jeden den si vesele čtete knihu, běháte v parku a sedíte nad studiem, a ten druhý si říkáte, jestli jste normální vy. Navíc když jeden z těch rádoby hrdinů je vaší krve. Strýček Clint... jak to oslovení nenáviděl.
Uplynuly dva měsíce, co ten mocichtivý bůh napadl New York. Země se již z jeho útoku otřepala, teď se ale řešilo, jestli se vrátí do jejich světa, nebo bude souzen tady. Celý SHIELD byl proti zadržení toho šílence tady. Jeho schopnosti přesahovaly meze našeho chápání, ale vláda si usmyslela, že by měl za své činy pykat tady. Chtěl pokořit Zemi, nezdařilo se. Ať si ho tedy Země samotná ztrestá dle libosti. Co by mu však mohli provést? O trestu smrti ani uvažovat nemohli, zavřít ho na několik set let pod zámek? V žádném případě. SHIELD vzhůru nohama- následek světa postaveného na hlavě. A tak ho dostal na starosti Stark s úkolem vymyslet nějakou chytrou věcičku, jež by ho mohla spoutat. Obrazně či doslova řečeno, o tom se nikdo nezmiňoval. O Starkovi jsem upřímně mohla usoudit, že si zcela jistě něco vymyslí. A že jej lidi nemají příliš v lásce, o tom nebylo pochyb.

Máma díky Clintovi pracovala také pro SHILED, ovšem její prací bylo lézt zločincům do hlavy. Než na mise, častěji pořádala přednášky a představovala SHIELD. Nazvala bych ji snad diplomatem. Mou budoucnost řídila ona, což jsem jí za zlé nikdy neměla. Byla jsem si dobře vědoma toho, že pro mne chce to nejlepší a nikdy jsem o tom nezapochybovala. Po střední škole mi tedy téměř okamžitě přidělila práci agentky své firmy. Tak se ze mě díky matčině protekci stal oficiálně agent SHIELDu. Nikdo si otevřeně nestěžoval a já jsem se raději nevyptávala. Sama jsem ale za tento krok nebyla ráda. Nějak uvnitř sebe jsem tušila, že nebýt mých rodinných vztahů, byla bych někde úplně jinde. Ale právě proto jsem se svou práci pokoušela dělat co nejlépe.

Před měsícem jsem oslavila devatenácté narozeniny. Skromně, v kruhu rodiny. Přátele kolem jsem nepotřebovala. S vrstevníky jsem si nikdy nerozuměla, nechápala jsem jejich řeči a radosti.
Svět Avengers oslavoval jako hrdiny, právem.

Když se mi tak jednoho rána rozezněl budík vedle postele a nutil mě sebrat se a nachystat se vyrazit vyzvednout si dnešní úkoly, naučeně jsem se dala do denní rutiny. Vyšší hlavy se mě často pokoušely upsat se důležitějším misím, ale těm jsem se stranila já. Často jsem si uvědomovala, že ve mně snad hledají Clintovy schopnosti. Ale jedno bylo jisté: Potřebovali vychovat zodpovědné a odvážné agenty, ale já jsem si svými schopnostmi nebyla jistá. Rozhodně ne dostatečně. Každý den byl jako předchozí a zároveň jako ten příští. Žila jsem ve smyčce s tím, že jediné, co se pravidelně obměňovalo, byl seznam úkolů a snídaně. A já jsem tak byla spokojená. Byl to rok, co mě máma nastěhovala přímo do ubytovací části základny, tudíž jsem to do práce neměla daleko. Na stole se mi líně, až vyzývavě válely noviny, stále plné věcí okolo New Yorku a těch mimozemšťanech vedených Lokim. Byl všude, na každém rohu, stránce, v televizi i na internetu. A přitom už uběhl takový čas. Lidé si zase vzpomněli i na něco jiného, než na neustále válčící státy, hlad a nemoci? Opět to přejde jako všechno ostatní. Z lednice jsem si tedy vytáhla bílý jogurt, ovoce a posadila jsem se k novinám. Zatímco jsem jimi znechuceně listovala, cinkl můj mobil s příchozí zprávou.
Za půl hodiny pro tebe přijedu. Clint  

Důvěra v ležKde žijí příběhy. Začni objevovat