Zaelot: dva živly [EDITED]

Prolog

Jak jsem řekla, tak jsem udělala a upravená verze příběhu je tu. :) Takže začínáme opět od začátku.

Hádes ze svého sídla v podsvětí sledoval oslavy, které probíhaly na Zaelotu. Na tváři se mu rozléval znechucený úšklebek. Nenáviděl oslavy, pokud tedy zrovna někdo nezemřel a on tím pádem měl další zisk. To byl jediný důvod k oslavám. Tedy, skoro. Pokud mu dnes vyjde jeho plán, který byl tak primitivní, že musel vyjít, bude mít další důvod k oslavám. Při představě, že jeho plán funguje na sto procent, se zlomyslně a vítězně usmál.

Díval se na královnu Zaelotu, sedící na svém trůně, jak předstírá, že se zajímá o své okolí s maximální ochotou. Po porodu byla stále velmi unavená, ale i přes to se musela zúčastnit oslav narození její dcery. Byla to ta nejlepší příležitost, jakou kdy mohl Hádes dostat. Dokud královna neměla sílu se bránit, mohl svůj plán lehce uskutečnit. Celá oslava ale probíhala neuvěřitelně pomalu, i když lidé vypadali, že se dobře baví. Hádes skoro mohl slyšet jejich smích. Byl rád, že zvuk Zrcadlo nepřenášelo.

Začal netrpělivě poklepávat špičky prstů o opěradlo svého trůnu. Byl velmi netrpělivý. Na tuto příležitost čekal už tolik let. Již dříve mu podobný plán mohl vyjít, během válek Zaelotu s vlkodlaky byly velmi rušné časy pro obě strany a on měl se svou neutralitou obrovskou výhodu. Zaelot ale vyhrál a tím se všechny jeho plány zrušily.

Zamračeně se naklonil nad těžkou kamennou nádobu s vodou, zdobenou ohnivými ornamenty, které říkali Zrcadlo. Pramen černých delších vlnitých vlasů mu přepadl přes levé oko. Ani se nenamáhal vrátit ho na své místo za ucho, jak moc se soustředil na dění v Zaelotu. Královna stále seděla na svém trůně a unaveně se usmívala. Blond vlasy měla mastné a rozcuchané, i když služky odvedly dobrou práci, při pletení složitých copů, aby královna vypadala méně unaveně.

Již brzy nebudeš muset nic předstírat, pomyslel si pán podsvětí a dříve než si to sám uvědomil, nahlas se pochechtával. Sloužící, stojící pod schody, které vedly k jeho trůnu, mezi sebou těkali vyděšenými pohledy. Nikdo se ovšem neodvažoval cokoliv říci, neboť byli zvyklí na podobné výstřednosti. I ti nejnovější sloužící si brzy zvykli na svého pána a brzy se přestali vyptávat na hloupé a zbytečné otázky, před kterými je ostatní zaměstnanci varovali. Nebyla jejich práce napomínat svého panovníka.

Dveře do sálu Zaelotu se konečně otevřely. Hádes křečovitě sevřel obě opěrky a nedočkavě sledoval jednu z chův, nesoucí maličký uzlíček látek v náručí. Ta hromádka látky a hadrů byla pokrývka pro pouze dvoudenní spící princeznu. Všichni v sále utichli a sledovali drobnou ženu, jak pomalu kráčí ke královnině trůnu. Hádes si olízl suché rty. Každá nadcházející vteřina mohla znamenat buď úspěch nebo naprostou katastrofu pro celé podsvětí.

Hádes byl z té myšlenky tak nadšený, že si začal připravovat, co slavnostně prohlásí, až se v Zaelotu zjeví. Muselo to být něco originálního! Nového! Nezapomenutelného! Zatímco Hádes usilovně přemýšlel, chůva donesla princeznu až ke královně a opatrně ji královně předala do náruče. Jakmile k sobě princeznu s úsměvem přitiskla, Hádes se prudce vymrštil z trůnu. Obešel Zrcadlo, které stálo hned před trůnem. Za ním bylo stále místo na procházení, ovšem kdyby si někdo nedával pozor, mohl by velice snadno spadnout z tvrdých kamenných schodů.

Hádes stál k Zrcadlu zády a s hlavou hrdě pozvedlou vzhůru přejel pohledem své sloužící. Někteří z nich se stále vyděšeně klepali hrůzou, většině ale pán podsvětí tímto postojem připadal spíše namyšlený než děsivý. K němu se tato informace samozřejmě nikdy nedostala. Autor těchto slov by byl okamžitě propuštěn, což znamená okamžitý návrat do říše mrtvých i se svými hříchy.