Příběh bude o dívce, která se jmenuje Seen Haruka. Haruka znamená v překladu ,,velmi vzdálená", a tak se i chová. Ve třídě není moc oblíbená, nikdo ji pořádně nezná. S nikým se moc nebaví, dokud nepřijde tajemná Sakuri Kiyoko...
Druhý den ráno jsem se šla umýt, obléct a nasnídat. Vzala jsem si na sebe červenou mini sukýnku a růžovou košily s krátkým rukávem. K tomu podkolenky a černé boty. K tomu vínový svetr se znakem školy. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a s růžovým kabátem a taškou vyrazila z domu. Cestou do školy míjím Akakin dům a vidím, jak mě sleduje z okna a čeká, než odejdu. Potom vždycky vyrazí.
Přišla jsem do školy a sedla si do poslední lavice, kde jsem seděla sama. V lavici přede mnou si Saki a Tamika něco šeptaly a smály se u toho. Potom přišla učitelka a všichni se postavili na pozdrav. Přivedla s sebou nějakou holku. Měla sněhově bílou pleť a vlasy. Na sobě měla černé nabírané šaty s ozdobným korzetem a černé kozačky. Vlasy jí držela černo fialová čelenka.
,,Tak, žáci, představuji vám Sakuri Kiyoko, vaší novou spolužačku. Chceš nám o sobě něco říct, Kiyoko?" zeptala se učitelka.
,,Ne, děkuji." zašeptala.
,,Dobře. Tak si jdi sednout tam do té volné lavice za Haruko." nasměrovala ji. Proč za mnou? Vlastně nikde jinde není místo...
,,Ahoj, ty jsi Haruka?" zeptala se mě potichu, když si přisedla.
,,Jo. Seena Haruka. Ale se mnou se tu nikdo nebaví, takže jestli chceš partu, jdi za někým jiným." posmutněla jsem.
,,To je mi líto. Ale já nechci partu, kde by mě brali jen jako dílek velkého puzzle, který když se ztratí, nikdo si toho ani nevšimne. Chci opravdovou kamarádku, na kterou se můžu kdykoli spolehnout, a která mě bude brát takovou, jaká jsem. Já vím, že jsem divná, ale přetvařovat se nebudu. Je lepší, když tě nenávidí za to, co jsi doopravdy, než aby tě milovali pro to, co nejsi." vysvětlila. Mluvila hodně tiše i na šepot. Vážně byla divná, ale mě to nevadilo.
,,Jo, to je fakt." přitakala jsem.
,,Haruko, co děláš dneska odpoledne?" zeptala se. Zrovna začalo zvonit na přestávku.
,,Já asi nic. Nemám kamarády, takže se budu nanejvýš nudit doma a číst si."
,,Nechtěla bys jít ven? Alespoň se seznámíme." zasmála se tiše. Nebyl to smích, znělo to jako cinkání rolniček.
,,Jasně, proč ne? Hned po škole?"
,,Dobře. Obědváš tady, nebo doma?"
,,Doma. Nezajdeme na sushi?" navrhla jsem.
,,Tak jo!" kvikla nadšeně. Vážně byla divná...
,,Povídej, máš nějaké zájmy? Co rodina? Co kluci? Nebo snad holky? Nějaké zážitky?" házela na mě potichu, když jsme si odpoledne objednaly v sushi baru.
,,No, nejdřív tě trochu seznámím s mou, teda naší, třídou." vytáhla jsem školní fotku. ,,Tady ten je Saburo. Je fajn, hodný kluk. Ale na kamarádství to s námi nevypadá. Tohle je Tamika. Chodí s Masahiro, to je tenhle. Oba jsou docela milí. Tady je Miyako. Je věčně smutná a její jedinou útěchou je hudba. Většinou, když ji uvidíš, tak se sluchátkami. Tadyhle je Saki. Je to nejlepší kamarádka Tamiky. Taky fajn, připomíná mi Červenou Karkulku. Tohle je Yuki a Yori. Jsou to dvojčata. Hodně je zajímají tajemné věci a tak. A nejspíš jsou trochu přehřátí. Tahle, Akako, má hrozně ráda modrou. Pořád ji má na sobě. A dej si na ni pozor, je to mrcha. Chodí s tímhle, to je Takumi. Ten mě nesnáší a je to hajzl. A tohle jsou lidi, které moc neznám. Kimiko, Naoki, Yasuo, Takara, Akeno, Umeko, Asogi, Cho, Chichiro, Daichi, Goro a Isamu." představila jsem je.
,,Tohle jsi ty?" ukázala prstem na fotku.
,,Jo, to jsem."
,,A kdo je tohle?" ukazovala na menší dívku, měla kudrnaté růžové vlasy a velké, veselé oči.
,,To je Satu." řekla jsem smutně.
,,Děje se něco?" zeptala se.
,,Nic to jen, že...jsem ještě v šoku. Satu totiž zemřela. Nikdo neví proč. Ale byla zvláštní. Hodně veselá a docela šílená, ale přesto se ti u ní chtělo brečet. Ona...přišla mi vždycky taková...něčím zvláštní. Chápeš, jako kdyby ses kolem téhle stále-usměvavé holky prošla a věděla, že jednou se jí něco stane. Nedokázala mě rozesmát. Bylo mi jí líto a nevěděla jsem proč. Teď už to vím." do očí se mi draly slzy, tak jsem je setřela. Kiyoko se na mě dívala smutnýma očima a natáhla ruku k té, kterou jsem si stírala oči. Pak ji ale stáhla a podívala se do země.
,,Omlouvám se. Nechtěla jsem ti přivodit špatné vzpomínky." zašeptala. Vypadala, že se každou chvíli rozbrečí.
,,To nic. Musím si zvyknout." řekla jsem a pustila se do své porce sushi.
Satu:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
