Marvel - Jednodílovky

Princezna [IronSoldier]

,,Stůj, vojáčku!"
Jak může sakra běžet tak rychle?!
,,Hej!"
,,Zastav!"
Před obličejem mi proletěl Kapitánův štít a málem mě skosil.
,,Dávej bacha dědo!" křiknul jsem do vysílačky. Ten idiot mi ještě rozfláká novej model! Roztrhnu ho vejpůl, dodělal jsem ho teprv včera! ...Teda, dneska.
,,Bucky!"
,,Bucky? To je ten tvůj milouš?"
,,Bucky, stůj!"
Aha, takže Winter Soldier je dědouškův kámoš z bitky. Nechápu, absolutně. Ale tušil jsem to. Už od začátku mi na tomhle týpkovi něco nesedělo.
,,Neposlouchá tě. Jarve, máš ty uspávačky?"
,,Ano, pane. Uspávací střely jsou připravené k použití."
,,Starku, co děláš?! Zvládnu to sám!"
,,Klid dědo. Jenom ho to trošku štípne."
,,Cíl zaměřen."
,,Starku, co chceš dělat?!"
,,Pal."
,,Starku!"
Ze zápěstí mi vyletěla modrá šipka a rychle překonala vzdálenost mezi mnou a Winter Soldierem, až se mu zapíchla do krku. Ohnal se, jako by to byla moucha. Tch. Sprostej ignorant. Jen počkej hochu. Já ti ukážu.
Předehnal jsem ho a po pár desítkách metrů se otočil. Přistál jsem na zemi a čekal. Teď začne mejdan!
,,Jarve, pusť nám k tomu nějakou muziku, jo?"
,,Jak si přejete."
Zrovna když ke mě ten pošuk doklopýtal mi začali do uší vyhrávat AC-DC. Jako ve zpomaleném filmu se po mě ohnal, ale minul tak o půl metru.
,,Ale, ale. Nejsi nějakej uspinkanej?" zakřenil jsem se. S tak silnou dávkou bude do pěti minut tuhej. Musí chudáček vidět dvojitě.
,,Nemám třeba-"
,,Drž hubu."
Po zádech mi přeběhl mráz a zůstal jsem šokovaně zírat. On právě promluvil?! Páni, já musím být ale hroznej sr-
,,Starku, kde jste?!"
,,Neboj Rogersi, mám to pod kontrolou."
,,Pod kontrolou?! Pod kontrolou?!? To si snad-" odpojil jsem jeho frekvenci a tak-tak uhnul před železnou pěstí.
,,Hmm, pěkná věcička. Co všechno to umí? Mohl bych ti ji třeba vylepšit. Pro přítele za poloviční cenu, samozřejmě."
,,Vyrvu ti s ní páteř."
Nespokojeně jsem zamlaskal, ale to už se vojáček sotva držel na nohou. Zpod dlouhých slepených pramenů vlasů na mě nenávistně zíraly dvě nejhezčí oči co jsem kdy viděl. Zelenější než moje nově přelakovaný BMW. ...Budu to muset reklamovat, jasně jsem požadoval tu nejzelenější zelenou jaká v tomhle vesmíru existuje.
Winter Soldier se zakymácel a podlomily se mu kolena. Pohotově jsem přiskočil a zachytil ho. Vyšvihl jsem si ho do náruče a zářivě se na něj usmál.
,,Mám tě, princezno."
,,Hajzle." stihl ještě zavrčet, než uspávadlo úplně zafungovalo.
Zapnul jsem Kapitánovu frekvenci: ,,Kam s Šípkovou Růženkou? Typuju že jednoočko nebude zrovna nadšenej a ty to víš. Mám shodou okolností volný patro." Ani nevím proč jsem mu to nabíd. Beztak chce princeznu jen aby ji mohl non-stop očumovat a Bucky pojď domů, Bucky jsi můj přítel, Bucky tohle, Bucky támto...
,,Pane, měl by jste se uklidnit. Trápí mne váš momentální zdravotní stav."
,,Nepovídej. A jaký je můj momentální stav, ty chytráku?"
,,Zdá se že žárlíte, pane."
,,To není zdravotní, blbče. Citový rozpoložení, když už. A stejně špatná diagnóza. Tak. Najdi Kapitána a letíme domů."
Teda, ten Jarvis mi poslední dobou dává sady...
***
,,Chrrr... Chrrrrr... Chrr..."
,,Bude tohle dělat ještě dlouho?"
,,Chr, chrrr..."
,,...Aha."
,,Chrrrr..."
,,Pane, měl byste se jít vyspat. Káva vám nevydrží věčně a Kapitán Rogers za chvíli přijede."
,,Chrr..."
,,Dobrý kámo. Ale počkám dokud děda nedorazí, nenechám tu přece princeznu samu samotinkou."
,,Mohu na pana Barnese dohlédnout."
,,Neber si to zle, ale co asi tak uděláš, když se vzbudí a bude chtít zdrhnout?"
Místo odpovědi se ventilace v rohu odsunula stranou a objevilo se hned několik mechanických hlavní s uspávacími střelami.
,,Dobře," zívnul jsem, ,,Přesvědčils mě. Ale stejně tu hodlám zůstat, takže se mnou komunikuj, ať neodpadnu."
,,Rád, pane. Jaký jste měl dnes den?"
Ten novej protokol je fakt super, musím si za to udělit cenu.
,,Ale jo, stala se spousta zajímavých věcí. A co ty, kamaráde?"
,,Měl jsem dnes klidnější den, děkuji za optání. Jaké zajímavé věci, smím-li se ptát? Máte na mysli něco konkrétního?"
,,Například jsem zjistil, že mě ten chlápek z lakovny pěkně podfouknul. Víš, s naší zelenou károu. Chtěl jsem tu nejzelenější zelenou co existuje, jenže..."
,,Jenže?"
Pohodil jsem hlavou od kamery směrem k pochrupujícímu Barnesovi: ,,Jenže oproti jeho očím je to jak vyblutý obilí."
V reproduktorech to zapraskalo, jakoby Jarvis nevěděl co říct. Pak se ale stalo něco, díky čemu jsem jako prkno vypadl z křesla a nabil si hubu o podlahu.
Zasmál se.
,,Jak ses... Jak ses to naučil? Nenaprogramoval jsem ti smích, vlastně nemáš emoce..." mumlal jsem roztržitě.
,,Zdá se, že se vyvíjím, pane."
Jarvis zněl rozpačitě? On-on používal, on měl... emoce?
,,No," zasmál jsem se na odlehčení atmosféry, ,,Dítě asi nikdy nepřestane překvapovat svého rodiče."
,,Máš děti?"
,,Ááááá!" zaječel jsem a znovu sebou seknul o zem. Doprdele!
,,Jarv-"
,,Ne! Nikoho nevolej! P-prosím!"
Překvapeně jsem zamrkal, ale ihned jsem vykouzlil svůj oslnivý úsměv. Koutky mi ovšem povadly, když jsem se na něj zadíval. Dlouhé tmavé vlasy mu v zacuchaný pramenech splývaly do obličeje, hlavu držel v dlaních a kůže se mu leskla studeným potem.
,,...Tak... Tak fajn." Opatrně jsem se postavil. ,,Eh, já jen, za chvíli přijde Kapitán, tak..."
,,Nechci ho vidět."
Upřímně jsem se zasmál: ,,Tomu rozumím, věř mi."
,,Nerozumíš."
,,Neznáš mě, to nemůžeš vědět." Pohodil jsem rameny.
Skoro neznatelně zakroutil hlavou: ,,Jsi Antony Stark. Vyráběl jsi zbraně, některý se dostaly do ruk i mě... Lítáš v tom červeným obleku nebo co to vlastně je. V novinách ti říkali Iron Man, byla tam tvoje fotka... Já-"
,,Omlouvám se pane, ale právě dorazil Kapitán Rogers. Je před budovou."
Vojáček viditelně zbledl.
,,N-ne... Nechci-nechci ho vidět... Prosím, ať jde pryč..."
,,Jarvisi, zdrž ho."
,,Jste si jist, pane?"
,,Jasně."
,,Kdo je Jarvis?"
,,Je něco jako superpočítač, umělá inteligence. Akorát se začal sám vyvíjet, lump jeden." pronesl jsem v žertu a nejistě si přisedl na kraj jeho postele. Měl jsem z něj respekt, protože jak mám ksakru vědět, co se mu honí hlavou?!
,,Jak ti je, princezno?"
Šlehnul po mě ledovým pohledem, ale pak zase schoval obličej do dlaní.
,,Bucky."
,,Tony. Těší mě, princezno."
,,Přestaň s tím." zavrčel podrážděně.
,,Eh, nechceš mi zase rozmačkat páteř, že ne?"
,,Jen výhružka."
,,Promiň, ale stoprocentně si tím jistej nejsem... Nemáš žízeň nebo něco? Nebolí tě hlava?" Opravdu jsem netušil, na co se dřív zeptat. Tenhle vojáček mě dost zajímal a prostě jsem si nemohl pomoct. Asi byste čekali, že budu zírat na tu jeho pravděpodobně biomechanickou sexy ruku, ale sám velký Tony Stark si pouze prohlížel obličej někoho, kdo ho mohl na místě zabít. A že to byl obličej.
,,Musím pryč."
,,Nemusíš. Zůstaň... Nikoho sem nepustím, řeknu třeba žes utek."
,,Jsem nebezpečný."
,,Proč si to myslíš?"
,,Pamatuju si."
,,Válku?"
,,Taky. Něco. Ne všechno. Myslím." Vypadal tak strašně zmateně, vyděšeně. Nepatrně jsem se přisunul: ,,Mohl bych ti pomoct. Mohl bys žít tady, se mnou. Kapitán ani jednoočko o tom vědět nemusí. Bucky, zůstaň... Alespoň kvůli sobě."
Pootočil hlavu a hluboce se mi zadíval do očí. Přeběhl mi z toho mráz po zádech.
,,To nejde."
,,...Proč?"
Mlčel.
,,Nebo víš co, to je fuk. ...Chceš jít hned?" povzdechl jsem si se špetkou zklamání v hlase. Ano, byl jsem zklamaný. Doufal jsem, že zůstane. Chtěl jsem mu jen pomoct. Jednou nejsem sobec a tak to dopadá. Na druhou stranu, nechci ho do ničeho nutit.
Mechanickou rukou si roztržitě prohrábnul vlasy: ,,Zůstal bych, ale nejde to."
,,Chápu."
,,Nechápeš."
,,Máš pravdu, nechápu. Ale bránit v odchodu ti nebudu." usmál jsem se a ukázal do rohu místnosti, ,,Zadní stěna skříně jsou dveře. Požární schodiště, vede do zásobovací uličky. Ale aspoň chvíli ještě počkej, donesu ti oblečení a něco k jídlu."
,,Nemůžu od tebe nic vzít."
Na půli cesty ke dveřím jsem se zarazil.
,,Tak si představ, žes to ukrad."
,,To n-"
,,Pane, Kapitán Rogers právě nastoupil do výtahu. Mohl bych ho zastavit, ale obávám se že by to nikterak nepomohlo."
,,...Slyšels? Měl bys už jít."
,,Já-"
,,Tony?!"
,,Ksakru," zaúpěl jsem, ,,Jak se sem dostal tak rychle?! No nic, půjdu ho zdržet. A Bucky? Vpohodě. Respektuju tvojí volbu."
Koutkem oka jsem viděl, jak se nadechuje, jak chce něco říct, ale moji pozornost odpoutala tvrdá srážka s něčím ve dveřích. Au.
,,Ty vole." poznamenal jsem, když jsem dnes už poněkolikáté zkončil rozvalenej na zemi. To bych byl až tak sexy koberec? To je mi novinka.
,,Měl jsi mi zavolat hned, jak se probudí." procedil Steve skrz zuby a několikrát se zhluboka nadechl, zatímco mě sbíral z podlahy.
,,Ne."
Oba jsme otočili hlavu směrem k vojáčkovi, který seděl na kraji postele a měl přehozenou nohu přes nohu jako princezna. Zpod zcuchaných vlasů se díval na Steva, smutně a chladně. Kapitán šokem pustil moje tričko, takže jsem zase zkončil na zemi.
,,Bucky?" zašeptal a nejistě udělal krok vpřed. Jasně, už je to tu. Bucky, Bucky, pojď se mnou, Bucky, kamaráde, ale že mám kvůli němu naraženou kostrč, to toho blondýna nezajímá ani za prd. Tsche.
,,Nechtěl jsem tě vidět." pronesl Winter Soldier hlasem bez jakýchkoli emocí, až mi naskočila husí kůže. Opět. Má zatraceně sexy hlas. Je vlastně sexy celej, když nad tím tak přemýšlím. Jen z něj strhat to přebytečný oblečení a povalit ho na postel... Krucinál, dal bych si říct. Z úchylných myšlenek mě probral až Steve: ,,Ale... Vzpomínáš si na mě?"
To ho jako neslyšel? Nebo je tak
natvrdlej? Nemůže ho prostě nechat být? ...Ehehe. Natvrdlej. Hehe.
,,Nechci. Tě. Vidět."
,,A-ale..." zakoktal Steve a chtěl očividně pokračovat, ale nakonec jen stáhnul ocas mezi nohy a povzdechl si: ,,Jsi můj přítel, Bucky. Kdybys něco potřeboval, stačí říct."
,,Jdi pryč..." zašeptal a sklopil hlavu, ,,Jdi, Steve."
,,Dobře."
***
Nejistě jsem pootevřel dveře do Buckyho pokoje a pro jistotu se zeptal: ,,Smím dál?"
Nic.
,,Ehm, jsi tam princezno?"
Opět ticho. S povzdechem jsem stáhnul ruku z kliky. Už jsem chtěl odejít, ale něco jsem zaslechl.
,,Princezno?"
Co když ještě neodešel? Co se tam děje?
,,Bucky?"
Otevřel jsem dveře a nejistě vešel dovnitř.
,,Jarve, on už odešel?"
,,Ne, pane. Nezaznamenal jsem žádnou změnu polohy."
,,Co teda..."
Kňourání. Pláč.
,,Bucky? Kde jsi pricezno?"
Poslouchal jsem. Zaslechl jsem hluk stíhaček. Ona je ta přehlídka už dneska?
...Oh.
,,Notak..." snažil jsem se neustále mluvit, zatímco jsem nadzvedával peřinu, klekal si na čtyři a snažil se nahlédnout pod postel, ,,To sem jen já. Tony. Takovej ten kretén s mluvícím počítačem. Nic se neděje."
,,L-letadla."
Tak vyděšené oči jsem ještě neviděl. Naskočila mi husí kůže a měl jsem sto chutí ho z pod té postele vytáhnout a schovat ho u sebe v náručí. V duchu jsem si za to vlepil facku. Jen bych to zhoršil.
,,To nic, je to jen přehlídka. Je to vpořádku, princezno. Já tě nedám. Nic to není."
,,N-ne, nemůžeš... Já... N-e..."
,,Shhh."
Opatrně jsem se vsoukal za ním pod postel. Lehl jsem si na bok, protože tam bylo celkem dost místa. Navíc, když nevyleze on, a jakože nevyleze, tak musím jít já za ním. Chvíli bylo ticho.
,,Bchh-vzuuuum-chhh-"
Jedna ze stíhaček proletěla níž než ostatní. Ta hromádka neštěstí vedle mě se schoulila ještě víc do klubíčka a celá se roztřásla. Je mi ho fakt líto. A mám vztek. Myslím, že vybombarduju Rusko. A rozpráším Hydru. Co všechno na něm museli dělat za zvěrstva, aby z něj udělali... Tohle?
,,B-bolí t-o. Vz-p-pomínk-y."
,,Poď sem."
,,Ne-e."
,,Bucky, to nebyla otázka." povzdechl jsem si a nejistě položil ruku na jeho rameno. Když nepřišla očekávaná rána, začal jsem postupně posouvat ruku k jeho pasu. Zíral mi do očí, úplně na mě ty jeho smaragdy třeštil. Byl tak sexy, přestože byl nejspíš vyděšený k smrti. Nasucho jsem polknul.
Odtáhl se tak prudce, až narazil zády do stěny: ,,B-bojíš se m-ě."
,,Ne. Ne, nebojím." jemně jsem se usmál a jen se nahnul dopředu. Nechci ho vylekat. Stále. Jsem to ale idiot, co?
,,A-ale-"
Nedopověděl. Začala se ozývat palba. Vojáček schoval hlavu a lapal po dechu. Tušil jsem, jak se cítí. Mám v těle kusy vlastní zbraně, to je řekl bych podobné. A to jejich jeskynní mučení taky nebylo zrovna slast.
,,Bucky. Bucky, notak princezno, poď sem. Pomůžu ti. Nemáš se čeho bát, je to jen přehlídka. Skvadra kreténů si hraje na velký kluky a ani neumí přebíjet. Nejsou horší než děcka o karnevalu. Slyšíš Bucky? Tady jsi v bezpečí."
,,T-ty ne. J-jdi o-odemě!"
,,Bucky, notak. Neublížíš mi. Pojď sem."
Opět zavrtěl hlavou a škubnul sebou, když se začala znovu ozývat palba. Začínal jsem být podrážděný, že se mnou odmítal mluvit. Chápal jsem to, ale neskutečně mě to štvalo. Co štvalo, vytáčelo mě to až do nebe.
,,Neboj princezno."
Rukou jsem se opatrně dotknul té jeho. Jakoby mnou projel blesk. Krátký záblesk intenzivního tepla v celém těle. Poodtáhl dlaně z obličeje, aby na mě viděl.
,,Neublížím ti." upřímně jsem se usmál a přisunul ho k sobě o kousek blíž. Těkal očima po mém obličeji, jakoby snad něco hledal. Využil jsem jeho soustředění a než mohl začít protestovat, přitáhl jsem si roztřeseného vojáčka do náručí. Nechtěl jsem využívat situace, jen jsem se ho snažil nějak přesvědčit, že je v bezpečí. Že ho nikomu nedám.
,,Shh. Je to dobrý princezno, nic se ti nestane."
,,A-a c-"
,,Ani mě se nic nestane, princezno."
,,N-nejsem žádná p-pricezna. J-jmenuju se James."
,,Princezna James."
,,Drž h-hubu."
Tlumeně jsem se zasmál a přisunul si ho ještě blíž. Pokrok byl, že se mnou vůbec dokázal mluvit. Divím se, že mě ještě nepraštil nebo tak něco. Klepal se tak, že kdybych mu dal do ruky metličku a přišrouboval ho k velké míse, tak mám novej mixér.
,,Neboj se, princezno. Hej, dívej se na mě. Dívej se mi do očí."
Nečekal jsem že to udělá a už vůbec ne, že se mi v náručí trochu uvolní a přisune se blíž. Kousnul jsem se do rtu.
,,P-proč jsi to udělal?"
Postupně jsem si ho pomalu přitahoval blíž, až byl na pár centimetrů odemě. Přestával se tak moc třást, tak jsem si řekl, že asi odvádím dobrou práci při rozptylování.
,,Co jsem udělal?"
,,Kousnul ses."
,,Aha. Jako takhle?" provokativně jsem se usmál a zopakoval svůj čin. Buckymu podivně zajiskřilo v očích. Nervózně sklouznul pohledem na mou hruď.
,,J-jo, takhle."
,,A ty chceš vědět, proč jsem to udělal, mám pravdu?"
,,N-neprovokuj." zavrčel a zcela nečekaně si opřel čelo o můj hrudník. Rychle se ale odtáhl.
,,C-co to j-je?"
,,Taková moje ozdoba," zakřenil jsem se, zatímco palba venku se pomalu utišovala, ,,Byl jsem totiž blbec a teď mám v těle střepiny z jedný zbraně. Ta ozdůbka mě drží při životě."
,,P-pořád jsi blbec."
,,Hele a neculíš ty se tak náhodou?"
,,Ne."
,,Opravdu?"
,,Ne."
,,No ale já mám pocit, že ten pocit kterej pociťuju dost odpovídá pocitu-"
Přerušil mě hlasitým vyprsknutím: ,,Mlč už, pro smilování boží!"
Já... To dokázal.
Rozesmál jsem ho.
,,Já věděl, že se umíš i smát."
,,Víš děkuju... Ale měl bych jít."
Protáhl jsem obličej: ,,A proč?"
,,J-já... Totiž..."
,,16. prosince 1991. ...Tohle je ten problém, že? Vím to. Je to dobrý, Bucky. Četl jsem to... Jarvis se prohrabal Kapitánovi ve věcech a, no... Není to tak úplně tvoje vina."
Vytřeštil na mě oči a naprázdno klapal pusou. Dobře, prvních několik měsíců jsem měl vztek jak prase, ale pak jsem zapátral... Nasel jsem tu červenou ruskou sra... Knížku. Skartoval jsem ji a pak zapálil ještě v tý skartovačce. A vyhodil z okna. Do moře. Na útes. Ostrej.
,,A-ale..."
,,Nemohl jsi za to, vymyli ti mozek. Teď už ti neublíží Bucky, nikdo ti neublíží. Slibuju, princezno."
,,...Proč?"
Nechápavě jsem nakrčil obočí. Co proč?
,,Proč mě nechceš zabít? Měl bys. Jsi na mě... Milý. Nenutíš mě dělat co nechci, necháváš mě se tu schovávat, pomáháš mi... Ale i tak jsem to udělal."
,,Možná," povzdechl jsem si a přitáhl si vojáčka úplně na svou hruď, ,,Ale já vím, že jsi to udělat nechtěl. Oni tě přinutili, Jamesi, nemohl jsi nic dělat."
Tělo v mém náručí se lehce zachvělo. A pak se rozplakal.
Ztuhnul jsem, vůbec jsem netušil co bych měl dělat. Kdyby byl jakákoli holka, nechal bych ho tu bulet a šel to zapít... Jenže je to Bucky.
Pomalu jsem obmotal ruce kolem jeho ramen a přetočil nás do pohodlnější pozice, takže jsem ležel na zádech a on se mi choulil na hrudníku. Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem ho začal hladit ve vlasech.
,,Shh. Už je to okey, princezno. Nikomu nedovolím, aby ti ublížil. Už je to dobrý, tak neplač."
Po chvíli se jeho vzlyky opravdu utišily.
,,...Tony?"
,,Copak?"
,,J-já... Vůbec nevím co bych měl říct."
,,Tak neříkej nic," zazubil jsem se a pokrčil rameny, ,,Jen kývni. Zůstaneš?"
,,Ale..."
,,Prosím."
Zachechtal se, což můj úsměv ještě rozšířilo.
,,Jsi blázen."
,,Trochu. Znamená to ano?"
,,Kdy jsi mě stihl požádat o ruku?"
Chvíli trvalo, než mi to došlo. A když se tak stalo, začal jsem se chechtat jako totální magor. Sám jsem měl dokonce chvíli pocit, že jsem utekl z ústavu. Nebo ústav odemě?
Provokativně a dětinsky jsem na něj vypláznul jazyk: ,,Skoro bych řekl, že se vyhýbáš odpovědi."
,,Možná." pokrčil rameny a jemně se usmál. Pak si položil hlavu zpět na moje rameno.
,,Tak víš co? Dnes tu ještě zůstaneš a zítra se rozhodneš, platí? Aspoň ti stihnem zařídit nějaký věci. Hm?"
,,Tak fajn," zašeptal, ,,Zůstanu."
A tímhle začalo něco nového.

★∅★∅★∅★∅★∅★∅★∅★∅

Honey ví, krátké je to a o ničem je to. •-•'
...ale zase, alespoň něco, ne? 😂

Tohle jsem měla napsaný už dlouho (jakože fakt dlouho, možná i rok) a novýho moc psát nestíhám, tak vám sem hodím alespoň tohle no. 🙏
Ne fakt. Je mi až blbý to sem dávat.. 😂

Snad se alespoň trošku líbilo. :<

~bye bye
:)