Guardian Angel [Larry]

Chapter 4

„Louisi já…“ chtěl jsem začít znovu protestovat, ale on mě přerušil.

„Je to dárek. Já si to zpět nevezmu tak buď si to můžeš nechat, nebo to darovat nějakému bezdomovci. Je mi to jedno, ale já už to nechci,“ řekl důrazně a šel se porozhlédnout po bytě.

„Tak ti tedy moc děkuju,“ povzdechl jsem si nakonec po tom jeho proslovu a následoval ho do obýváku. Viděl jsem na něm, že to myslí smrtelně vážně a já bych se svými protesty neuspěl, tak jsem se o ně už ani nepokoušel. Bylo mi to sice trapné, ale nechtěl jsem ho urazit, když se tak snažil.

„Nemáš za co. Moje číslo máš v rychlé předvolbě, tak mi můžeš kdykoliv a tím myslím opravdu kdykoliv zavolat nebo napsat. Kdybys měl nějaké potíže, jsem tu pro tebe. To si pamatuj,“ upozorňoval mě dále, když se rozhlížel po pokoji.

„Dobře, děkuji mockrát,“ poděkoval jsem mu znovu a vyndal mobil z krabičky. Byl už zapnutý od toho, co mi tam Louis ukládal své číslo a tak jsem si ho pouze položil na linku a krabičku se vším ostatním jsem strčil do šuplíku.

„Dáš si něco?“ zeptal jsem se ho, když se usadil na pohovce před televizí.

„Jenom vodu, prosím,“ obrátil se ke mně a usmál se, zatímco jsem pokyvoval hlavou a otočil se k lince, abych vytáhl skleničku.

„Tady to je,“ oznámil jsem mu, když jsem to před něj postavil.

„Děkuji,“ poděkoval a koukl na mě, jenž jsem nervózně postával vedle pohovky. „Nechce se ti jít, co?“ vypadlo z něj najednou a mě užasle spadla brada.

Jak mohl všechno, naprosto všechno tak vědět?

„Popravdě ani ne. Nemám co na sebe a stejně tam budu za ubožáka i kdybych měl. Neměl bych tam chodit,“ řekl jsem mu popravdě a ani se nesnažil zapírat.

„Ale no tak. Nesmíš být tak pesimistický,“ snažil se mě přemluvit.

„To není pesimismus, to je krutá pravda,“ argumentoval jsem, načež jeho tvář změnila svůj ráz. Z usměvavého přešel do bolestného.

„Bude to fajn. Přece si nenecháme ujít takovou šanci, když Zayn udělal tak zásadní chybu a to tu, že podcenil soupeře,“ pokračoval už zase veseleji a tak… uličnicky. Vážně měl z toho obrovskou radost, že se Zayn odpoledne tak zmýlil.

Jeho přítomnost a dobrá nálada na mě začínaly působit, ale stále jsem váhal, protože jsem tušil, že se ten večer nemůže povést, ani kdyby stokrát chtěl.

„Tak mi ukaž, kde máš skříň. Určitě něco vybereme,“ řekl, jakmile se začal zvedat z pohovky a využil tak chvilky mého zaváhání.

„Věř mi, tam nic nenajdeš,“ ujišťoval jsem ho a pelášil za ním do místnosti vedle kuchyně, ve které nebylo nic než jedna stará skříň a v ní pár stejných hader, ze kterých jsem si předtím nic nevybral.

„Kde máš postel?“ divil se, jakmile tam vešel.

„Nemám. Ta pohovka je rozkládací. Spím tam,“ vysvětlil jsem mu a koukal u toho radši do země. Zakroutil hlavou, ale nic na to neřekl. Pouze pokračoval v cestě, tak jako odpoledne.

Panebože, snad mi nechce dát jako další dárek postel!, problesklo mi hlavou.

Otevřel skříň, nakoukl do ní, chvíli zíral a pak promluvil. „Tohle je všechno co máš?“ ptal se udiveně.

„Ano, víc toho nepotřebuji,“ potvrdil jsem mu skromně.

„Tak fajn, něco vymyslíme. Určitě si obleč tohle,“ řekl a hodil mi mé staré džíny a pak zavřel skříň. „Počkám vedle,“ řekl ještě a prošel kolem mě zpět do obýváku.

Oblékl jsem si ty džíny a cítil se v nich strašně divně, ale když Louis řekl, že mám jít v tom, tak jsem to musel přežít. Zastrčil jsem si dovnitř košili a zapnul si horní knoflík. Vrátil jsem se do obýváku, kde Louis čekal opřený o zadní stranu pohovky s nohama překříženýma před sebou a jakmile se na mě podíval, tak se usmál.

Vypadám směšně, já to věděl!

„No vidíš, jak ti sluší. Jen tohle…“ přešel ke mně a začal mi vytahovat košili z kalhot. „Tohle si sundej.“ řekl a sám se začal svlékat. Sundal si bundu, následně i košili a já se začal potit. Naštěstí už dál nepokračoval. „Na co čekáš? Sundej to,“ poručil mi znovu a já si začal rozepínat knoflíky. Chvíli celý ten proces sledoval a pak rychle odvrátil hlavu.

„Vem si tohle,“ řekl a podával mi svou košili, kterou si svléknul.

„Ale ta je tvoje,“ začal jsem protestovat a on jen krčil rameny.

„No a? Mám ještě triko a bundu, tak jí nepotřebuju. Tobě bude stejně slušet víc,“ mrkl na mě.

Dělá si ze mě srandu? Určitě dělá, protože jinak si neumím vysvětlit, proč by tohle člověk, kterého sotva znám dělal a už vůbec ne člověk jeho postavení.

Vzal jsem si od něj podávanou košili a oblékl si ji. Příjemně hřála a hezky voněla. Nesledoval mě přitom oblékání. Pořád koukal mimo, za což jsem byl samozřejmě rád, i když malý kousek mě si přál, aby se koukal. Nechápal jsem to a tak jsem si toho nevšímal.

„Sluší ti,“ pousmál se Louis, jakmile si mě prohlédl. „Nosíš někdy čočky?“ zeptal se opatrně, zírajíc do mých očí.

„Ani ne, ale nějaké tu myslím mám, tak je půjdu vyhrabat,“ řekl jsem a šel se přehrabovat v zásuvce komody v předsíni.

„Ale nemusíš, jestli nechceš. Já se jen ptal,“ volal za mnou a poté se objevil ležérně se opírajíc o stěnu vedle komody s tím svým úsměvem. „Já jen, že je škoda, abys tak krásné oči pořád schovával za skly,“ pokračoval a donutil mě se začít červenat.

On si opravdu myslí, že mám krásné oči nebo je to další z jeho výstřelků, kterým se potom zasměje, až bude klábosit se svými kámoši?! Netušil jsem.

„Mám je!“ vykřikl jsem vítězně a pokračoval už normálnějším tónem. „Vydrž minutku, hned jsem zpátky.“ Pokýval hlavou a tak jsem odběhl do koupelny. Trvalo mi to déle než minutku, možná i déle než pět, ale když já to nikdy neměl rád, proto jsem je taky skoro nikdy nenosil.

„Promiň,“ omluvil jsem se, když jsem konečně vyšel ven. Louis se na mě kouknul a po tváři se mu doslova roztekl úsměv.

„V pohodě. Tak už můžeme vyrazit,“ řekl nakonec a já souhlasně pokýval. Sebral jsem z věšáku svou bundu a vydali jsme se ven k jeho autu, ve kterém čekal řidič a jakmile mu Louis pokynul, tak jsme se rozjeli vstříc, pro mě už teď, děsivé noci.