Falešní

2.kapitola

„Zooey!?” načapala mě třídní učitelka, „jsi to ty?” Otočím se na patách a protočím oči. Nestihnu vydat ani hlásku a už jen musím poslouchat mojí učitelku: „Nemáš být náhodou na hodině? Vždyť je první den školního roku, jak to, že nejsi už ve třídě? Chceš začít hned na začátku špatně? Utíkej než si to rozmyslím...” Chvíli stojím, otočím se a utíkám. Před třídou se ale zastavím. Nechci tam. Vím, co mě čeká. Pani učitelka mě dostihla. Ptá se: „Copak Zooey? Proč nejdeš dovnitř?” Nemám čas na vysvětlování, a proto vezmu za kliku a vstupuju.

Procházím uličkami až dozadu třídy. Sedám si. Mlask! Něco bylo na židli. Zvednu se a podívám, co to je. Zase rajčata. Tentokrát už jsem červená ze všech stran. Držím se. Nesmím se nechat vyprovokovat. Jenže v tu chvíli si všichni začnou šeptat: „Viděli jste jak přišla chvilku před učitelkou, určitě si byla šplhnout!” A pak už jenom tichý smích a pohledy očí upřených jen na mě. To už byla pro mě poslední kapka. Přihlásím se. „Ano Zooey?” odpovídá na mojí zvedlou ruku paní učitelka. „Mohla bych se jít na záchod umýt, prosím?” zeptám se. Vidím jak mě probodává svým pohledem, ale nakonec milým hlasem řekne: „Taak běž, ale ať jsi hned zpět.” Ale to v úmyslu nemám. Rychle se zvednu a jdu tou uličkou ke dveřím. Zdá se mi, že nikdy neskončí. Je delší a delší. Motá se mi z toho hlava. V hlavě mi křičí jen slova mých spolužáků. Pomluvy a lži. Nekoukám na cestu. Bum! Ležím na zemi. Slzy se mi hrnou do očí, ale já je zachytím. Nesmím brečet. Musím být silná. Všichni se mi smějou. Až na jednu osobu. Kdo to je? Nikdy jsem ho neviděla. A nebo to bude tím, že vidím rozmazaně? Bolí mě hlava, ale přesto se zvedám a běžím na záchod.

Tam už se neudržím. Slzy nejdou zastavit. Říkám si, že to musím zvládnout, ale když si vzpomenu, že to je teprve první den, pláču víc a víc. Vzchopím se. Hlava mě sice stále bolí, ale to mě přeci nezastaví. Opřu se o umyvadlo a dívám se na tu trosku do zrcadla. Jak to vypadám. Jako nějaký malý ubrečený dítě. A to musí skončit! Musím se postavit pravdě čelem! Utírám si slzy a rajčata. Mám je úplně všude. Ve vlasech, na oblečení. Když už vypadám trošku k světu, rozhodnu se jít do třídy. Vyjdu ze záchodů a zaujmou mě zase ty dveře. Ty tajemné dveře, do kterých ještě nikdo nevstoupil. Udělám pár kroků blíž. Rozhlídnu se jestli někdo nejde. Nikdo. Pokračuji v cestě. Jsem zase před nima. Beru za kliku a pomalu otevírám. Dveře začnou vrzat. Je to nepříjemné. Překročím práh. Jsem strašně blízko tomu tajemství dveří, ale něčí ruka mě chytí za rameno. Odtáhne mě pryč a zavře dveře. Ellie. To jsem si mohla myslet. „Zooey, co si jako myslíš, že děláš?” ptá se nechápavě. Já ji ignoruji. „Ihned běž do třídy! Učitelka mě pro tebe poslala!” rozkazuje mi. Chci jí něco říct, ale nemůžu ze sebe vydat ani hlásku. Radši se otočím a odcházím...

Ale zase přichází ta chvíle. Stojím před dveřmi třídy. Teď jsem ale plná síly a odvahy. Musím to zvládnout, ne já to zvládnu! Vezmu za kliku a potichu s ní hnu. Otvírám.

Druhý díl je na světě... Doufám, že se vám bude líbit! A taky děkuju......