Town. ✔

To je tak, když se jen bezcílně procházíte: ,Vaším' městem a přemýšlíte. Nepřemýšlíte třeba nad tím, co si dáte zítra k obědu, nebo koho si dnes domů přivede Váš syn. Přemýšlíte o tom, jaké to je žít v tomto městě. Jací lidé jsou okolo, a co všechno by se dalo změnit. Tak jako já zrovna teď. Byla jsem vyslána na nákup, i když se mi do tohoto pozdního večera nechtělo, a místo toho bych si raději zalezla s nějakou dobrou knihou pod peřinu a upíjela k tomu své oblíbené latte, tak jsem na to kývla. Přece jen starším osobám a rodičům kort by se odmlouvat nemělo. Přece jen puberta nejvyššího stupně není nejlepší období, jak pro rodiče, tak pro celé okolí. Vzala jsem si tedy sluchátka, které jsem zapojila do mobilu a pustila si svou oblíbenou post-hardcorovou kapelu a vyšla jsem. Stačilo jen, abych vyšla z našeho pozemku a zamkla za sebou vrátka. Už jsem na sobě cítila pohledy typu: ,Co to jako je?'. Nijak jsem na to nereagovala a s kamenným výrazem a úplně prázdným pohledem jsem se vydala ulicí dál. Obchod není zase tak daleko, ale není ani tak blízko aby se nedalo pořádně zapřemýšlet, nebo na sebe strhnout pohledy až moc lidí. Zajímalo by mě, jestli je to ještě baví. Pořád se na mě dívat. Není to tím, že bych byla nějak moc hezká nebo naopak ošklivá. Není to ani tím, že bych měla tělo anorektičky, nebo byla koule na nohou. Všechno je to tím, že se nebojím dát najevo, jaká jsem. Nebojím se ukázat, jakou hudbu poslouchám, ani to že má nejoblíbenější barva je černá a tak jí preferuji jako nezbytnou barvu mého oblečení. Je to také tím, že jsem holt jiná. Nenosím nějaké svetříky, nebo bundičky v, poslední době oblíbené, khaki barvě. Já upřednostňuji džínsky, nebo koženky. Strhávám na sebe velkou pozornost, jen když jdu do školy. Má školní taška má na sobě potisk loga mého nejoblíbenějšího hokejového týmu a na mém oblečení vždy vynikne. Taška je modrá a já chodím, vždy tmavě oblíkaná. Někdy mi to vadí, ale už si zvykám. Ty pohledy jsou většinou nepříjemné, protože když jdete po chodníku, třeba jako já, a procházíte kolem skupinky lidí, které nejsou o moc starší než vy, a cítíte jejich pohledy ještě dlouho po té, co kolem nich projdete.. Není to nejpříjemnější. Nejlepší pohledy jsou žádné pohledy. To se, ale stává málokdy. Vždy se je snažím od-ignorovat, hledět si svého a jít s přímým pohledem, o který byste se mohli spálit. Také je dobré se zaposlouchat do písniček, které máte puštěný v sluchátcích ve Vašich uších. Je divné, že si lidé většinou všímají jen na pohled viditelných věcí. A už nevnímají to, že k tomu vždy něco vedlo. Když jde člověk po parku a na jedné z laviček vidí sedět uplakanou dívku s hlavou v dlaních, tak si řeknou, že je to nějaká ubrečená hysterka. Ale třeba to tak není. Třeba ta dívka nikdy v životě neplakala a vždy se usmívala. Možná jí umřel pes, nebo našla svého přítele, jak jí podvádí. Nedej bože aby brečela kvůli smrti někoho ze své rodiny. Nebo vidíte muže pod mostem. Hned se Vám znechutí, protože je špinavý, nevábně zapáchá a je celý zarostlý. Ale třeba ho to trápí. Třeba potřebuje někoho, kdo mu pomůže a dá, alespoň nějaký peněžní základ, protože mu jeho exmanželka vše sebrala. Peníze, auto, dům, děti, nárok na setkání s nimi a hlavně smysluplný život. Ale málokdy se ve městě najde člověk, který by byl ochoten pomoct. Když se to tak vezme tak lidí si ve městě všímají. Ale nepodstatného. Všimnou si, že se oblečením lišíte, nebo opadané omítky. Nevšimnou si však, že jste stejní jako oni, že jste také člověk a ne monstrum. A že ten daný dům má sice opadanou omítku, ale vevnitř je krásný, čistý, voňavý a opravený. Všimnou si rozpadlého dětského hřiště a nadávají na vedení města, proč to neopraví. Nevidí a ani si neuvědomují, kolik je s tím hřištěm spojeno vzpomínek, osudů, životů a zážitků.