Sanity is Overrated |Malec CZ|

Kapitola 2: Osudné setkání

Začal jsem litovat toho, že jsem vůbec souhlasil s Ragnorovou výzvou už po deseti minutách, když mi zdravotní sestra řekla, že zde nesmím nosit své vlastní oblečení.

"Nebylo by to spravedlivé vůči ostatním pacientům," řekla mi.

Nepamatuju si jestli jsem se za posledních pár desetiletí cítil tak beznadějně a to je co říct vzhledem k tomu, že si ze mě jednou Tessa vystřelila a vzala Předsedu Mňaua pryč z Londýna bez toho aniž by mi to řekla. Nemusím zmiňovat, že jsem měl příšerný panický záchvat a hledal mého kočičího miláčka snad všude. Tessa ho přivedla zpátky až v den, kdy jsem mu zařizoval pohřeb.

Oblečení bylo jedinou cestou jak vyjádřit mou osobnost. Když jsem měl špatnou náladu, oblékl jsem si duhové kožené kalhoty, tričko s flitry a do vlasů si dal snad tunu třpytek. Nikdo se pak nemohl šťourat v tom, co mi je.

A teď mi to vezmou. Měl jsem si oblíknout to samé co zbytek pacientů. O hodinu a půl později jsem už měl na sobě bílé bavlněné tričko, zelené tepláky, nečekaně zelený župan a pantofle. Dostal jsem z toho tik do oka. Ragnor stál přede mnou. Na jeho tváři jsem zahlédl úšklebek a jeho chabě skryté hihňání byla jen třešnička na dortu.

"No uvidíme, kdo se bude smát až se vrátím domů a vezmu si od tebe Bílou knihu," řekl jsem spíše pro sebe, abych se ujistil, že to zvládnu.

"Jo, jo, jasně Maggie, je mi jedno co říkáš. Ale já tě znám. Dávám ti týden než ti začne hrabat z nedostatku barev a třpytek," odfrknul si.

"Prostě počkej. A postarej se o Předsedu," připomenul jsem mu.

"Jasně. Sbohem Magnusi Bane, nejvyšší čaroději Psychiatrické léčebny," hlasitě zvolal a namířil si to k východu. Slyšel jsem jeho smích i po tom, co se za ním dveře zavřely, jak pomalu slábne.

Byl jsem tu jako v pasti s - kdo ví kolika - šílenými lidmi, ještě šílenějšími sestrami a doktorem s vážně divným jménem.

Sestry mi ukázaly můj pokoj. Na dveřích bylo číslo 142 a vypadal jako všechno ostatní - nudný a obyčejný. Moje hlava se točila. Taky jsem mohl vidět dvě postele, což mě donutilo cítit se ještě hůř. Co když mám spolubydlícího?

Naštěstí jsem neměl.

Po tak krásné tiché cestě chodbami jsem byl doveden do velké denní místnosti. Bylo to obrovský místo s kulatými stoly, dřevěnými stojany, knihovnami a pohovkami. Zdi nebyly tak holé jako ve zbytku blázince. Byly pokryty malbami, které z velké většiny pravděpodobně vytvářeli pacienti. Když už o nim mluvím, bylo jich tu kolem třiceti. Někteří hráli deskové hry, jiní zas seděli okolo a zírali ven z okna nebo dělali nějaké dekorace na zeď.

Já jsem tu jen stál a nevěděl co dělat. Nikdy jsem nehrál Člověče, nezlob se, když jsem byl dítě (v té době ještě neexistovalo, ale stejně) a ani jsem to neplánoval. Doma bych se spokojil s ležením na mé žhavě růžové pohovce spolu s Předsedou Mňauem a sledoval staré episody Supernatural, ale naneštěstí tady není televize a i kdyby byla, pochybuju, že by nechali mentálně poškozené lidi sledovat seriál o duchách a démonech.

Možná bych si mohl něco přečíst, ačkoliv pochybuju, že mají něco jiného než pohádky. Šel jsem přímo ke knihovně stojící až v dalekém konci pokoje. Uviděl jsem jednoho pacienta sedící v křesle s obličejem schovaným za obrovskou knížkou. Příběh dvou měst, no jestli tu mají Dickense, tak to nemusí být tak strašný.

Ne. Je to příšerný. Není tu žádný fantasy, žádný Sci-fi nebo teenagerské drama jako Stmívání nebo věci (ne že bych to chtěl číst, to bylo jen první co mě napadlo. Bylo pro těžké rozhodnut se mezi Červenou Karkulkou a Šípkovou Růženkou,