Nehoda nebo náhoda?

KAPITOLA 1

Ahoj, jmenuju se Izabela Krásná, ale i přes toto příjmení opravdu na modelku nevypadám. Je mi 17 let a chodím na gympl v Brně. Jsem středně vysoká, má postava je tak akorát, mé kaštanově hnědé vlasy mi sahají pod lopatky a moje oči jsou hnědozelené. Moje lásky jsou hudba, tanec, knížky a ... Společně se svou kamarádkou Viky Horynovou tancujeme v taneční skupině Dance wars, se kterou (nechci se chlubit ale...)jsme již 3x mistři Evropy a tento rok se chystáme pokořit i celosvětový šampionát. Bohužel asi jako většina holek prožívám to otravné a ohrané klišé, ano, jsem zamilovaná do nevhodného kluka, který o mě ani pohledem nezavadí přesto, že je mým idolem už od nějaké 5. třídy. Celou tu dobu jsem to prožívala jako „příšernou" tragédii ale konečně jsem se rozhodla to změnit. Jediné co mi zbývalo bylo vymyslet jak. No to jsem totiž vůbec nevěděla, že stačí věřit na náhody...

+++

Ráno mě probudil ten nejhorší zvuk na planetě. Můj budík. Vypla jsem ho a protřela si oči. DNESKA JEDEME DO LONDÝNA!!! Hned jak jsem si to uvědomila, se má rozespalost vytratila. Hrozně moc se tam těším. Oblékla jsem se do mých oblíbených tmavě modrých džínů, bílého trička a také oblíbené šedivé mikiny. Rychle jsem se namalovala a rozčesala vlasy, které si jako vždy nechávám rozpuštěné. V tom slyším, jak mě volá mamka na snídani. Rychle jsem seběhla schody a v kuchyni všem nadšeně popřála Dobré ráno, to už mi mamka s úsměvem podávala palačinky s borůvkovým jogurtem. Nejlepší snídaně pro nejlepší den. Hned po snídani jsme kvůli zácpám museli vyrazit ke škole. I ta krátká cesta se mi zdála nekonečná, jen díky tomu jak jsem byla natěšená. Před školu, jsme se dostali na čas. S kufry tu už ne mě čekali holky. Mé 3 nejlepší kamarádky. Jak jsem zmiňovala, první se jmenuje Viky, jako vždy až extrémně dokonalá, se svou postavou, se svými zářivýma očima a světle blonďatými vlasy a samozřejmě s jejím uměním používat make-up se za ní kluci otáčí téměř při každé příležitosti (ne že by jí to vadilo), už při pohledu na ni bylo vidět, že si to v Londýně hodlá opravdu užít. Hned vedle ní stála Áďa, je z nás nejvyšší (i když jí Viky se svými podpatky slušně doháněla), má kratší hnědé vlasy s blond melírem, v jejích tmavě hnědých očích je znát její inteligence. Ano, ona jediná z nás na tuhle školu opravdu patří, dokud s ní nejste někdy po škole, vidíte v ní tichou inteligentku. Potom je vám však schopna dokázat jak moc jste se spletli. No a jako poslední je tu Anet. Naše pohodářka, má světle hnědé vlasy a oči podobné barvy se zvláštními tečkami na duhovce. Nic ji nedokáže rozházet, je klidná i v situacích, kdy já a holky vyšilujeme, a že se to stává hodně často. Vlastně jen díky jí stíhám autobus domů. Anet a Ádě je 18, no a Viky je 17. Všechny se tam moc těšíme, i když každá trochu na něco jiného. Áďa je nadšená z toho jak si procvičí angličtinu a na památky, Viky samozřejmě hodlá „ulovit" každého kluka, který bude vonět, Anet na farmu a zvířata co tam budou (chce být veterinářkou), pak také na Londýnské oko. Já se hlavně těším na to, že určitě zažijeme spoustu dobrodružství, s nimi bych mohla být kdekoliv. Vběhla jsem k nim do obětí a pozdravily jsme se po našem. Rodiče šly odevzdat naší učitelce léky a pas a s námi se přišly rozloučit holky ze skupiny. Jsou jako moje 2. rodina, budou mi chybět. Po spoustě objetí s rodiči i s holkami jsme konečně nastoupily do autobusu. Ještě naposled jsme zamávaly naší škole a lidem a pak jsme se rozjeli vstříc výletu, který mi změnil život.