Guardian Angel [Larry]

Chapter 2

Marcel's POV

Ježiši Kriste, co to? Proč mi pomáhá uklidit ten nepořádek, který jsem tu udělal? A proč na mě k sakru tak civí? Mám snad něco na obličeji?, strachoval jsem se a zmocňovala se mě šílená panika, když v tom zamrkal a zakroutil hlavou, jakoby se právě probral z nějakého transu.

„Nevšímej si ho. Je to kretén," řekl a kývnul hlavou směrem k tomu klukovi, co do mě vrazil. Ten teď postával v rohu místnosti s nějakýma dalšíma dvěma týpkama a náramně se smáli. Ani bych se nedivil, kdyby se bavili o mě. Určitě se bavili o mě!

Louis se na mě usmál a podal mi hrst papírů.

„D-děkuji," vykoktal jsem a opětoval mu malý nesmělý úsměv.

„Není za co. Jo a mimochodem, jsem Louis," řekl a napřáhl ke mně ruku.

Jak to, že je tak milý? Čekal jsem cokoliv, jen ne tohle.

„Marcel," představil jsem se nesměle a potřásl si s ním rukou. Dotyk jeho dlaně byl příjemně teplý, skoro až žhnoucí a elektrizující, ale i přesto nebyl nepříjemný.

„Rád tě poznávám, Marceli," řekl a nadále se usmíval jako sluníčko. Rozpojil naše ruce, sklopil hlavu a začal znovu sbírat pohozené papíry tak jsem se k němu zase přidal.

„Tak oni tě nakonec přeobsadili do role uklízečky, jo? To ses teda vytáhl, Tomlinsone! Hádám, že tohle bude tvá největší role, kterou kdy dostaneš," řekl náhle nějaký hlas a když jsem zdvihl hlavu, uviděl jsem tam stát toho snědého kluka a po jeho bocích stáli ti další dva, se kterými se před chvílí vzadu smáli. Po jeho pravici stál kluk s blonďatými rozčepýřenými vlasy a modrýma očima. Na sobě měl bílé tílko a kraťasy. Po jeho levici pak stál kluk s nakrátko střiženými hnědými vlasy a hnědýma očima, který na sobě měl modré triko a černé džíny. Podle všeho mluvil právě on.

„Hele, táhni k čertu Payne! Nikdo tady nestojí o ty tvoje blbé kecy," postavil se mu Louis.

Páni, kéž bych i já měl taky takovou kuráž, pomyslel jsem si, ale poté jsem jen radši sklopil hlavu a snažil se být neviditelný. Tohle mi šlo ze všeho nejlépe – částečně se zprůhlednit a nechat lidi, aby mě přehlíželi a třeba do mě i vráželi. To mi vyhovovalo, protože na nic jiného jsem se nezmohl.

Bohužel tentokrát už bylo moc pozdě.

„Vážně roztomilá vestička. Kde jsi jí koupil? Taky bych si takovou chtěl pořídit," ozvalo se zleva z úst blonďáka, který na mě civěl s upřímným pobavením v očích. „Na Halloween to bude dobrý," vysvětlil svým kamarádům, kteří na něj zprvu nechápavě zírali, ale pak všichni propukli v ohromný smích, až se za břicha popadali.

„Bože můj! Vy jste ale primitivové! Jděte urážet někoho jiného. Tady nepochodíte!" zastal se mě Louis a na mě to udělalo dojem. Ostatně tak jako všechno od doby, co jsem ho poznal.

„Vy si fakt budete rozumět," zasmál se ten černovlasý kluk. „Oni věděli, ke komu tě mají šoupnout, stonožko." Když jsem se postavil, koukal kdesi k mé hrudi a tak jsem se rychle podíval, kam to zírá a spatřil jsem Louisovu fotku z přední stránky mého spisu obrácenou směrem k němu. Rychle jsem ji otočil. „Tak se tu zatím mějte a hezky to tu pokliďte. Mám rád dokonalou čistotu," poroučel si. „Za pět minut před kamerou, Tomlinsone. Teď se teprve ukáže," pokračoval k Louisovi a odebral se pryč následován svými kámoši, kteří se stále pochechtávali.

„D-děkuji, a-ale n-nemusel jsi to d-dělat," vykoktal jsem a on se na mě podíval s vykulenýma očima.

„Děláš si srandu? Jsou to kreténi a tohle nemají právo dělat! Si myslí, že jsou něco víc než ostatní, ale jsou to jen povrchní, arogantní blbci!" vztekal se a byl přitom tak roztomilý, že jsem z něj nemohl spustit oči. Jakmile to však dořekl, všiml si, že ho sleduju. Rychle jsem oči sklopil zase k zemi.