Je to opravdu takhle?

Ahojky!!!

Teď právě sedím v letadle do USA. Takže vraťmě se na začátek. Jmenuji se Miky a je mi 16 let. Bydlím v České republice....vlastně bydlel jsem. Před pár hodinama sem utekl z domova. Proč, se neptejte prostě už sem to nemohl dál snášet.
Ale od začátku...
Narodil jsem se... no... jako holka... fyzicky...i když teda chybička se vloudila...a díky jakési záhadné (a pro mě zázračné) genetické vadě s naprosto plochým hrudníkem. Ale... jinak jako holka. Jsem hodně vysoký a štíhlý... prostě taková ta atletická postava, nic navíc. Žádné oblé tvary (naštěstí pro mě).
Ale už od dětství jsem věděl že něco se mnou nebo správně. Prostě jsem nějak nebyl holka. Nosil jsem tepláky a kraťasy. Hrál s kluky fotbal a na vojáky. Nikdy jsem nechtěl šaty ani poníky ani princezny. To jsem nenáviděl. A nejoblíbenější barvou byla modrá... taková.. temná, kobaltová.
Když jsem byl ve školce nikomu nebylo divné že jsem si s holkami nehrál ani se s nimi nebavil, takový jako já občas bývali a tak to nikdo neřešil.
Ve škole už to začlo být mírně nápadné, ale přesto mě pořád kluci brali a měl jsem spoustu kámošů, byl jsem oblíbený. Tedy na prvním stupni. Pak začal teror. Druhý stupeň.
Holky se malovaly...a upravovali si vlasy, hlavně dlouhé... samé sukně a výstřihy.
Já ne. Já nikdy. Sportovní oblečení pomalu přešlo na emo styl, černá trika, džíny mikiny. Vlasy ale krátké, na klučičí emo styl. A povětšinou byly černé (na blond mi to dobře chytalo).
Kluci už mě tak nemuseli, byl jsem totální podivín. A taky začla vycházet na povrch moje rozdílnost. Všechny holky co nejvíc ukazovali prsa a zadky. A já oficiálně podle přírody holka, žádný kozy žádná prdel. Nic. Prkno.
Všude jsem se představoval jako Miky, nikdy ne celým jménem, to jsem nenáviděl... nebyl jsem holka, nikdy.
Začala šikana. Emař. Magor. Blázen. Zrůda. Říkali mi. Před nimi jsem to neřešil.
Ale doma to bylo jiné. Můj dobrý kamarád byla žiletka... takže pořezané ruce, nohy nonstop.
Hrůza.
Kolikrát mi shodili věci, kolikrát mi podrazili nohy. A kolikrát mě pomlouvali nahlas přes třídu. Říkali si „Divím se že ta zrůda ještě chodí do školy. Že se ještě nezabila. "
Všichni se smáli. Učitelé nic neviděli, spolužáci uměli vše dobře zamaskovat.
Asi v osmičce jsem byl poprvý na tetování... chtěl jsem něco co bude mým ochranným symbolem. Andělská runa, z mé oblíbené knihy. A taky pierc. Bylo ze mě definitivně emo. Bylo mi to jedno.
Někdy pár dní po tom jsem se seznámil s tím úžasným klukem.
Je z New Yorku. Patrick. Brunet, modré oči. Tehdy mu bylo 15. Začli jsme si povídat. Důvěřoval mi a prozradil mi že je gay. A že se za to nestydí. Já mu pověděl o šikaně (i když to ze mě lezlo jak z chlupaté deky) a o sebepoškozování. Víc jsme si povídali, upnul jsem se na něj. A najednou, v tu dobu se o mě začla zajímat matka. Nikdy dřív to nedělala. Jen mi vždy koupila co chci abych dal pokoj (taky díky tomu byla v mém vlastnictví vape).
No a začla mi domlouvat rande s kluky.
Prostě našla nějaké fotky kde vypadám ještě jako normální člověk a domlouvala se s kluky.
Ještě než se ale tohle stalo, bavili jsme se s Patrickem na téma Transgender.
Doporučil mi pár věcí na přečtení a zkouknutí. A v tu chvíli jsem to pochopil. Všechno zapadlo na své místo. Začal jsem se Patricka víc vyptávat, víc zjišťovat. On nevěděl že nejsem kluk. Myslel si že jsem. Tak nějak to prý působilo. A tak jsem mu řekl pravdu. Patrick se mi omluvil že to hned nepochopil. A vysvětlil mi spoustu věcí. Hned jsem se cítil líp. Okamžitě jsem věděl že všechno to o čem mluví chci. A moc. A pak mi Patrick pomohl připravit se na coming out.
A tak jsem se jednou odhodlal.
„Ehm, mami, tati, musím vám něco říct. "
Seděli zrovna v obýváku. Sedl jsem si naproti.
Po chvíli oba otočili hlavy na mě.
Mě se zpotili dlaně. Nádech, výdech.
"Víte, celý život mám pocit že se mnou není něco úplně správně... "
Odmlčel jsem se. Dám jim šanci to zkusit doplnit.
Nic.
"No, vždycky jsem byl rád s kluky, hrál s nimi fotbal a tak. Prostě jsem se cítil přirozeně. A tak jsem začal hledat informace. Začal jsem víc číst.
A náhodou jsem narazil na článek. Říkal jsem si bůhví co to je. Ale začetl jsem se. A cítil jsem jak mi všechno zapadá. Všechno dává smysl, nemám rád holčičí věci, nemám rád sukně a šaty. Nosím nejradši džíny a tepláky a mám rád sport. Mami, tati, já jsem kluk. "
Ten pohled jste měli vidět. Máma se chytila za hlavu a táta prudce vstal. Pak si zase sedl.
„Odejdi prosímtě. " řekl jenom.
A tak jsem šel. A čekal na vyjádření. S Patrickovo psychickou podporou.
Asi po hodině přišel do pokoje táta (on byl vždycky ten klidnější a chápavější (do jisté míry) a hlavně máma mě vůbec nechápala a nerozuměla mi).
„Můžu s tebou mluvit?? " nejistě se na mě dívá.
Přikývnutí. Sednul si vedle mě na postel.
Nervózně si olíznul rty.
„Miško, my chápeme že prožíváš těžké období...
Ale prosím, nemusíš si takhle vymýšlet.. "
Zarazí mě protože vidí že se nadechuju a chci mluvit na svou obranu.
„Nech mě domluvit, ano?? "
Opět přikývnutí.
„Prostě my tě naprosto chápeme Mišičko ale nepřeháněj to, co by tomu řekli ostatní lidi?? A co teba tví kamarádi? " zavrtěl hlavou.
„Tohle prostě nejde. Jednou se nějak narodíš a tak žiješ. Máme tě rádi, ale prosím nevyváděj tak. Ano?? " ustaraně se na mě podíval.
„Ano tati."
Usmál se a pohladil mě po rameni. Pak vstal a odešel.
Neměl jsem slov. Proč to sakra nepochopili??
Ten večer jsem s Patrickem nemluvil.
Udělal jsem si kafe a ponocoval jsem se sluchátky na uších. Stejnak jsme se ve škole už prd učili tak bude jedno jestli jsem dával pozor nebo ne.
      
             (To bylo na konci 8 třídy základní školy)
                 ﹏﹏﹏﹏﹏﹏﹏﹏﹏﹏﹏﹏﹏﹏﹏﹏﹏                
                                   (Současnost)              

Mám teď po přijímačkách, myslím si že mě vezmou.
Nakonec po dlouhém (ale o ničem) jsem na ten Gympl přece jen šel. Stejnak nemám co ztratit.
Máma se o mě začla přehnaně zajímat, dokonce po takové době zjistila že nemám přátelé. A ani přítele.
Takže teď dělá všechno proto aby se to změnilo.
Zatím se mi daří unikat, ale nevím jak dlouho to vydrží.