War

War, 1 část

"Ahoj Míno,"
"Dneska jsi doma brzy,
Usmála se na něj, a on se cítil jako v sedmém nebi. Miloval úsměv své krásné Míny, ale nikdy nezapomněl na ženu, která ho provázela život před... Před mnoha lety. Už to bylo skoro šest set let, co ji ztratil. Ano, šest set. Muž s ostře řezanou tváří, upravovaným strništěm a tmavými vlasy žil a správně měl zemřít před mnoha roky. Místo toho žil dál, pracoval v knihovně a byl otcem dvou úžasných dětí. Jmenoval se Vlad Tepes a rozhodně to nebyla pouhá shoda jmen. On byl opravdu TEN  Vlad.
"Dneska jsme měli jen krátce. Přivezli nám nějaké nové knihy," během hovoru se prosmýkl do kuchyně kolem štíhlé právničky a z košíku s ovocem vzal jedno šťavnaté, červené jablko. Kousek si ukousl, a pokračoval v hovoru:"Byly to knihy o Transylvánii,"
"Takže, Tvůj obor," usmála se na něj a přešla ke kuchyňské lince. Neměla na sobě už uhlazený oděv právničky, ale obyčejné, šedé tepláky a bílé tričko, a i když nebyla namalovaná, byla úchvatná. Začala krájet maso na drobné kostičky. Vlad se k ní připojit. Krájel cibuli, nepálila ho v očích a on nechtěl dopustit aby oči jeho ženy trpěly.
"A jak ses měla Ty v práci?"
"Nechci o tom mluvit," sklonila oči.
Okamžitě poznal že je něco špatně. Mozek se mu rozběhl na plné obrátky, co jí trápí? Oči skloněné, dívá se na nůž.
"Vražda?"
Zeptal se tiše. Když kývla, objal ji, přivinul k sobě. Políbil ji do vlasů. "Vážně o tom nechceš mluvit?"
Starostlivost v jeho hlase jí rozvázala jazyk.
"Kluk, asi sedmnáct. Ubodali ho. Jeho rodiče chtějí pro ty lidi doživotí," tiše.
"A na které jsi straně?"
"Těch rodičů, díky bohu," odtáhla se od něj a přešla k oknu. "Byla jsem v márnici a viděla jsem ho. Musel být nádherný... Ale, kromě bodných ran, mu pořezali obličej... Dvacet," řekla tiše.
"Dvacet?" Zopakoval nechápavě. Hned toho zalitoval.
"Dvacet bodných ran, do tvaru kříže,"
Zase ji mohl jen obejmout a zašeptat, že všechno bude dobré... Držel ji v objetí dobrých pět, než domů přišly dvě malé holčičky, obě s vlásky jako ohýnek, pihovatými tvářemi a zelenýma očima...

***

Knihovna byla útulná. Byla to dlouhá budova s tisíce a tisíce knihami. Vlad miloval svou práci. Dnes si ale neužíval vůni knih kolem sebe, nedokázal se usmívat na zákazníky, ani na své kolegy. Trápil se kvůli Míně. Od prvního případu s vraždou jich přišlo desítky dalších a to uplynuly jen dva měsíce. Vždy to bylo... Podobné. Třináct nebo dvacet bodných ran do tvaru kříže. Pár případů bylo jiných, oběti měly rozervaná hrdla. Když mu Mína řekla o tomhle, pojal podezření.
Teď seděl v knihovně, kolem něj se tyčily desítky knih a on je rychle pročítal. Nepletl se. Zavřel oči a schoval tvář do dlaní. Věděl o nich, vždyť nebyl jediný a navíc, uplynulo již tolik let a jejich druh se vyvinul, světlo jim už neublížilo... Přesto na něm byli poznat, jejich kůže byla papírově bílá, nebo prostě... o dost zesvětlela.
Ti s bodnými ranami byli upíři...
Ti s rozervanými hrdly vlkodlaci nebo lovci.

Vlad si pomalu sáhl do náprsní kapsy a v roztřesených prstech sevřel dopis, který ráno našel ležet na prahu. Poznával pečeť, na které orel drtil hada. Pečeť ale nebyla natisknutá úhledně, prsten byl jen rychle přiložen, písmo na obalu bylo naškrábané. Psal je rychle. Tepes doufal jen, že odesílatel žije. Vzal do ruky kapesní nožík a dopis rozřízl...