Kinesis | I. Mým osudem bylo zemřít

1. Tmavá ulička

Na přiloženém obrázku je Scarlett. Btw, ten sníh jako by tam nebyl. :D

Nikdy jsem se nesnažila být nějakou rebelkou a porušovat zákony, ale jednoho dne jsem se, ač to bylo zakázané, vydala po jedenácté hodině v noci ven. Moc se mi nikam nechtělo, všude byla tma a mrazivé ticho, které bylo snad ještě mrazivější, než okolní studený vzduch. Měla jsem štěstí, že na této planetě nesněžilo ani v zimním období. O sněhu jsem četla jenom z naučných knížek o Zemi, ze které přišli moji předci. Byl studený a prý žádné dvě sněhové vločky nebyly stejné. Popravdě, nechtěla bych ho tu.

Ale zpět k tomu, co jsem dělala sama v potemnělém městě. Když jsem před pár dny byla doma sama, přišel nám do schránky dopis. Divila jsem se tomu, v dnešní době, kdy máme internet všude a mají ho všichni, to bylo velice neobvyklé. S dopisem jsem si zalezla do pokoje a opatrně ho otevřela. Na obálku jsem se poprvé ani nepodívala. Vevnitř byl jen malý útržek papíru, na kterém bylo něco napsáno. Tak jsem se dala do čtení. Když jsem skončila, trochu jsem nevěděla, co si o tom myslet.

 „Dělá si ze mě někdo srandu?" Proběhlo mi tak hlavou. 

Z toho mála, co tam bylo napsané, jsem se dozvěděla, že prý mi v budoucnosti hrozí velké nebezpečí a že pokud chci vědět více, ať se dopravím k domu 111A po jedenácté hodině večer. Byla jsem velmi zvědavá, tak jsem si nechala na počítači vyhledat onen dům. Zadala jsem jeho číslo a dala hledat. Čekala jsem a čekala a ničeho jsem se nedočkala. Že prý dům s tímto číslem neexistuje. Přitom to byla tak zjevná hloupost, zde byly domy od čísla 1 a žádné číslo nebylo vynecháno. Tak jsem tedy zapátrala hlouběji, musela jsem si to na mapě najít sama. Nakonec po dlouhém zkoumání jsem to našla. Onen dům vypadal velmi staře, nemoderně až historicky a kolem něj byla spousta úzkých uliček. Kdyby mě napadlo mapu oddálit a podívat se, že ten dům s číslem 111A je přesně ve středu jakéhosi obrazce, dosti by mě to vyděsilo, ale mě nic takového nenapadlo. 

„Že bych tam zašla?" 

Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl jedenácté. Zavolala jsem si taxík a řidiči jsem řekla jednu parádní výmluvu, takže mě přece jen svezl, i když na poslední chvíli. Přímo k tomu domu ale ne. V jedenáct jsem si stoupla pod pomalu zhasínající pouliční lampu, abych se ještě podívala na obálku. Byla jakási našedlá a jeden roh měla mírně opálený od ohně, právě tam bylo ne příliš úhledně napsáno: Scarlett (Reed), dům 14 210B, Hlavní město. Jen tak tak se mi to podařilo přečíst. Možná se někdo divíte, jak je to napsané, ale zde je to normální. Na této planetě, kterou ani nikdo pořádně nepojmenoval, je jedno takzvané Hlavní město. V okolí jsou menší městečka, ale tam se domy číslují římskými číslicemi. My v Hlavním městě dáváme za číslo domu ještě písmeno, které značí část města.

„Tak, už jen projít tudy a pak doprava." Proběhlo mi hlavou. 

Po chvíli jsem dlouze vydechla a trochu si promnula ruce, byla mi poměrně zima. Svítila jsem si jen malou baterkou, která sice nesvítila moc, ale dokázala ozářit velkou plochu. Nikdy jsem se temných uliček nebála a ani tehdy tomu tak nebylo. Tato úzká ulička, kterou jsem šla, na mě ale působila jinak. Nebyl to ten pocit, jako kdyby vás někdo sledoval, bylo to něco jiného. Svými zvláštními pocity jsem se ale nechtěla zabírat. Ruce jsem měla volně podél těla a pomalu jsem kráčela, nikam se neohlížejíc. Už jsem skoro byla tam, kde jsem měla zahnout doprava. Najednou se kolem mě něco prohnalo. Popravdě jsem ale ani nezaregistrovala, co to bylo. Připadalo mi to jako lidská postava, ale vypadala spíše jako tmavý stín. Pamatuji si, že jsem mírně vykřikla a toho něčeho se krátce dotkla, abych to od sebe odstrčila. Povedlo se mi to, ale ve chvíli, kdy z toho něčeho má ruka sklouzla, se mi zamotala hlava. Z ničeho nic. Najednou jsem kolem sebe viděla jakési černé a bílé průhledné pohybující se šmouhy.