Wolf lament / Vlčí nářek

Prolog

„Musíme ji pohřbít!" Přerušilo ticho rozechvělý hlas. „ Nemyslím si, že je čas ji dělat funus." „Ale nemůžeme ji tady takhle nechat! Jen tak napospas zvěři." „Viktorie, ona sama je zvěř!" Jeho pohled spočinul na ležící šelmě, ze které ještě před pár hodinami sršel život. Povzdechl si. „Měli bychom jít, začíná se stmívat." Mladá dívka klečící u mrtvého vlka, kterého hladila po srsti, se zachmuřila a její zelené oči spočinuly na malé jeskyňce pár kroků od nich. „Viki, co budeme dělat?" Nastalo ticho. „Já nevím."

                                                                                                   *** 

Člověka by snad nikdy nenapadlo, že se něco takového opravdu stane, že je vůbec něco takového možné. Ale jak čas plynul a lidé se rodili a umírali, začínalo být mnohé jiné. Civilizace si začala všímat odlišností druhých i mezi sebou.

Možná to všechno začalo érou fantasy knih a filmů. Nebo snad přehnanou vírou a nadějí puberťáků a adolescentů, kteří začali ve své literární a filmové hrdiny tolik věřit, až začaly z lidských výtvorů vystupovat? Kdo ví. Ale je jasné, že před několika desítky lety, by toho, kdo by rozhlašoval po okolí, že třeba viděl ducha, upíra, vlkodlaka aj., šoupli do blázince s kazajkou, uzamčeného na deset západů a pod vlivem různých sedativ a jiných léků na vymývání mozku.

Dnešní svět je však doopravdy tvořen z části takovými mysteriózními bytostmi. Ale pravdou je, že většina pověstí, knih a filmů a takových jevech mluví dost přehnaně. A ne, nejsem jedním z těch, co oplývaj krásou a nadpřirozenou silou či jinou vlastností. Já patřím mezi ty obyčejné lidské organismy, které chodí do práce a z práce, aby měli co jíst, kde bydlet, chlastaj s kámoši a ničí své tělo dalšími látkami. A to, co vám tu popisuju, není moje fantazie, opravdu. Není to důsledek mého „vypatlaného mozku".

Myslel jsem, že mé okolí, mí přátelé a známí, jsou stejní jako já, obyčejný smrtelník, prostí lidé. Nikdy by mě nenapadlo, že dívka, s kterou jsme se seznámili před rokem, která je až neuvěřitelně hodná a od které jsem se dozvěděl všelijaké její tajemství, emoce, bolístky, strasti a starosti, která mi začala být blízká, co se týče duševního rázu, bude jednou z nich. Jednou z těch odlišných, z těch, co nejsou prostými lidmi.

Viktorie, dívka, která se tehdy rozešla s přítelem. Dívka, která se dostala do naší společnosti přes kamaráda. Je to dívka, která vypadala obyčejně, takový smutný lidský tvor, který si procházel jednou z obyčejných krizí života. Její zájmy mi byli blízké, milovala zvířata tak jako já a nedokázala jim ublížit. Ani co se týče hmyzu, oproti mě, komáry odháněla, já je zabíjel jako každý jiný.

Věděl jsem, že o mě nemá zájem, přesto jsem nepřestal doufat... co kdyby. Věděla, že ji mám rád, ale ona pořád apelovala na to, že mě bere pouze jako kamaráda. Měl jsem pocit, že mi to rve orgány z těla. Co je na mě tak špatného?! Je to můj vzhled? Mé chování? Nevím a asi se to asi nikdy nedozvím.

Dny plynuly. Viktorie k nám chodila často. Snad každý víkend se u nás pořádala nějaká chlastací akce. Nebyla svatá. Dost si s námi zahrávala. Chvíli se citově blížila k jednomu, pak druhému. Ale co vím je, že nic víc. Asi potřebovala pozornost. Léčila si tak svou duši po rozchodu? Věřím, že ji to dost ranilo, koho by krach dlouholetého vztahu nerozhodil? Ale i přes všechno kolem vím, že nebyla zlá. Jen si nejspíše neuvědomovala důsledky svého jednání.

Když to tak vezmu, jen díky Viktorii jsme začali všichni vnímat, že jsou mezi námi jiní, ti nadpřirození. Otevřela nám oči a donutila nás, i když nevědomě, se podívat na tu realitu kolem. Realitu, která by se kdysi za realitu nepovažovala.

Moje první setkání s ní jako s jejím pravým Já, bylo poněkud zvláštní a okouzlující, ale také plné paniky a strachu. Věděla, že já také mám v oblibě vlky, stejně jak ona. Jsou to skvělá stvoření, tak nádherná a svobodná. Nevím, jestli mi chtěla udělat radost nebo se jen chtěla svěřit někomu, co je opravdu zač. Tu noc byl úplněk...