Make a wish...

Čekání

Čím dál více jsem si přes dlaně tahala rukávy od bundy, ve snaze alespoň trochu si ledové prsty zahřát. Vítr si pohrával s bambulí na mojí čepici, kterou jsem se před ním alespoň částečně snažila ochránit svoje čerstvě umyté vlasy.

Stále jsem nedočkavě nakukovala do zatáčky a přitom pocupkávala na místě. Vedle sebe jsem měla svůj věrný hnědý kufr s bílými ornamenty, na němž byla položena sportovní taška s botami. S úsměvem jsem si vzpomněla na tátu, který si ze mě utahoval, když jsem si balila: ‚Stěhuješ celý dům, nebo co?'

Ucítila jsem zvláštní brnění, a jakmile mi došlo, o co se jedná, rychlostí blesku jsem vytáhla mobil ze svojí kapsy na kalhotách, div jsem si u toho neutrhla rukávy od bundy. Chtěla jsem si co nejrychleji přečíst příchozí zprávu, snad v naději, že by to mohli být oni.

Bohužel k mojí smůle se jednalo pouze o Corine. Každá škola má svoji „miss" a na té naší to byla právě ona, která měla všechno a každého pod palcem. Vždycky se na mě dívala s opovržením a úsměškem, ovšem jen co se rozneslo, že mi rodiče koupili večeři s celebritou, ihned mne požádala o přátelství snad na všech sociálních sítích, co existují a stále dokola mě otravovala zprávami.

Jen jsem nad jejím srdceryvným textem protočila oči. Zprvu jsem měla takovou chuť jí odepsat pěkně z plic, ale nakonec jsem se přeci jen zarazila. Ona mi za to nestála. Vždyť celá ta její zpráva, obsahující snad milion smějících se žlutých obličejů a rudých srdíček, byla vlastně k smíchu.

Jedním pohybem jsem si naštvaně vrátila mobil opět do kapsy. Co mi opravdu dokázalo zvednout mandle byla právě Corine, hora smajlíků a hrubek. I v tak krátkém textu dokázala nasekat několik chyb a zdálo se, že jí to bylo pravděpodobně jedno.

Ten zamračený pohled jsem z obličeje nemohla dostat ani když se ze zatáčky, kterou jsem tak dlouho probodávala pohledem, vynořilo dobře známé auto. Z něj, jako parta neandrtálců, napůl vystoupilo a napůl vyskákalo šest kluků.

Bez prodlení jsem se ocitla zavalená v jejich hřejivém objetí, jež mi na tváři ihned vykouzlilo zářivý úsměv. Vždycky jsem si díky nim připadala svým způsobem výjimečná a nyní tomu rozhodně nebylo jinak. Samo sebou jsem byla ráda, že trvali na svém a přijeli se se mnou rozloučit.

Nechápejte mne však špatně, nikdy jsem nebyla ten typ holky, co tahá všechny kluky za nos, aby si je omotala okolo prstu a oni pro ni potom udělali všechno. To v žádném případě! Jason a Aaron, dva nejstarší kluci s tmavě hnědými vlasy, byli moji bratranci. Stejně jako světlovlasý Philip a Patrick. Zatímco se Stevenem jsem se znala už od malička, byl to můj nejlepší kamarád. Podobně jako Jeffrey, kterého jsem poznala na střední a spřátelila se s ním.

Byli jsme taková zvláštní parta, každého z nás bavilo něco jiného, ale i přes to jsme si dokonale rozuměli. Chodili jsme na veškeré akce spolu, proto mě teď tolik tížilo, že jsem musela odjet sama. „Jsem ráda, že jste dorazili," pronesla jsem chraplavě a nakonec se zasmála.

Všichni se jako na povel odtáhli. Cítila jsem na sobě jejich pronikavé pohledy, pod nimiž jsem sklopila kajícně hlavu. Připadala jsem si jako dítě, které kárají rodiče. Snad jako bych provedla něco špatného.

„Copak bychom tě nechali odjet bez rozloučení? Co si o nás myslíš?" pronesl s naoko dotčeným výrazem Jason a v ten okamžik se na mé tváři opět objevil mírný úsměv. Věděla jsem, že by mě jen tak nepustili.

Vděčně jsem se na ně podívala. Nikdy jsem se s nimi neloučila, bylo to pro mě nové, stejně jako pro ně. Všude jsme chodili pospolu a tohle bylo zvláštní. Vůbec jsem nevěděla co říct, byla jsem proto vděčná Jeffreymu, jenž se ujal slova. „Nezapomeň nám tam něco hezkého koupit," rošťácky se zazubil.

Jen jsem souhlasně přikývla a při představě jak běhám po obchodech a hledám něco pro šest kluků, jsem se musela zasmát. Nikdy jsem nebyla přebornice v kupování dárků, hlavně tedy při rozmýšlení, co bych tak mohla pořídit. Samotné vybrání a předání už byla pro mě brnkačka.

„Každej den tě budem informovat, jaká je tu zábava. Aby sis pořádně uvědomila, oč přicházíš," uculil se na mě Steven a téměř ihned ho v řeči vystřídal Philip, „a na nějaký časový pásmo ti kašleme. Prostě tě když tak probudíme," ujistil mě s úsměvem.

„No jasně vy vtipálci," uchechtla jsem se. Nebyla jsem přesvědčena, že by svoje slova mohli dodržet, „co já bych si tam počala, bez toho aniž by mě někdo z vás rušil ze spánku," ujistila jsem je na oko posmutněle.

Za svými zády jsem uslyšela debatující rodiče. Věděla jsem, že za chvíli budeme muset vyrážet. Přešla jsem proto rozvážným krokem k Philipovi, který stál na kraji a ještě ho objala. „Ne, že až přijedu, dozvím se, že jste v zápase prohráli," špitla jsem mu do ucha a zasmála se, když jeho sevření ještě zesílilo.

Přešla jsem k Aaronovi stojícímu vedle něj. Chvíli jsme na sebe jen koukali, než jsem do jeho hrudi zabořila ukazováček, „doufám, že mi budeš pravidelně všechno dokumentovat na fotky," pousmála jsem se stejně jako on, který si mě následně přitáhnul blíž k sobě.

Dokázala bych takhle strávit hodiny, ale bohužel nebylo času na zbyt. Oddálila jsem se od bratránka a přešla k Jeffreymu. „Budeš mi chybět," ujistila jsem ho, „kdo mi tam bude radit s výběrem oblečení?" jen se zasmál a tiše mi přislíbil, že to zvládnu. Ještě před tím než mě pustil ze svého sevření, mi upravil neposedný pramínek, jenž si našel z culíku cestu ven.

Přesunula jsem se k Patrickovi a Jasonovi. Koukala jsem na ně a pootevřela ústa k tomu, abych něco řekla. Avšak nestihla jsem to, neboť si mě oba přitáhli do objetí. Byla jsem za to vděčná a jen jsem se usmívala.

Nakonec zbýval Steven, který stál s rukama sepjatýma za zády a hlavou pozvednutou mírně vzhůru, snad jako by očekával nějaký povel od nadřízeného. „Stevene," kníkla jsem a rovnou ho objala. Mírně mě vyzvednul do vzduchu a já mu přitom zabořila obličej do ramene.

„Doufám, že se tam z tebe nestane namyšlená Hollywoodská slečinka," zamumlal a já se nezmohla na nic jiného než na záporné zavrtění hlavou. Připadalo mi to jako věčnost, kterou jsem strávila v jeho objetí, ale jakmile mě opět spustil k zemi, cítila jsem, jako by to byla jen nepatrná vteřinka.

„Neboj, to rozhodně ne," zakroutila jsem hlavou, „to bych nepřežila," posmutněle jsem se usmála a nakonec se pokusila na chvíli vzhlédnout k nebi, snad ve snaze alespoň trochu přijít na jiné myšlenky. Ovšem nijak zvlášť se mi nedařilo.

„Kluci, vždyť tam nejedu na dlouho. Než řeknete švec, budu vám tady zase oxidovat," rýpla jsem si do nich s úsměvem a najednou se zachuřila. „Noták, nechte toho," prudce jsem zamrkala, „já nechci brečet, vždyť se nestěhuju, jedu jenom na...na výlet," snažila jsem se přesvědčit i samu sebe.

Na okamžik jsem se ohlédla na rodiče, abych viděla, jak dlouho ještě zbývá, než se budeme muset vydat na cestu. Ovšem jakmile jsem zbystřila tátu, který stepoval u auta, došlo mi, že už moc dlouho nemám.

Spěšně jsem se ještě s kluky rozloučila a rozběhla se i s kufrem k autu. Jakmile jsem seděla na svém sedadle a bezpečnostní pás měla připnutý přes sebe, už jsem jen v zadním okně sledovala šest siluet mizících v dáli a spolu s nimi i úsměv na mojí tváři.

Člověk opravdu pochopí, co pro něj ostatní znamenají, až se od nich musí odloučit. Všech šest kluků bylo mými nejlepšími přáteli a strach z toho, že budu muset být někde bez jejich morální podpory a pošťuchování, byl děsivý.

Pravdou však je, že čím blíže jsme se blížili k letišti, tím více se ve mne mísil onen strach s neskonalou zvědavostí a očekáváním...

Lғ