Lidé ze záhrobí

1

Tenhle příběh jsem začala vymýšlet před více jak dvěma lety, a rozhodla jsem se ho přepsat na wattpad. Tak doufám, že se bude alespoň někomu líbit. :)
Je noc. Venku září tisíce a tisíce hvězd a vysoko na obloze je vidět jasný měsíc v úplňku. Vlastně... je večer, půl desáté. Je léto, třináctého července, setmělo se teprve před chvilkou. Já jsem ale pořád venku.od chvíle, co mi unřeli rodiče, tak, že nabourali do náklaďáku a já jediná přežila, mě vychovává noje ‚šílená' tetička Maggie. Moc se o mě nestará, což je dobře. Ale zase takový významný den jako moje narozeniny neprošvihne. Všichni mi říkají Jess, ačkoli moje pravé jméno je Jessica. Je mi sotva čtrnáct.
No, abych konečně vysnětlila, co dělám v půl desáté venku. Ne, že bych se obvykle potulovala v tuhle dobu po tetičky zahradě, vím, že bych už měla asi spíš usínat. Čekám tu na kamarády. Simonův otec organizuje něco jako bobříka odvahy pro předškoláky, tak jsme mu slíbili pomoc. Tedy, Simon, to je bkonďák, na svůj věk docela malý- je mu šestnáct. Má tmavě modré velké oči a vypadá roztomile. Johan, to je Simonovo Bff,dá se říct. Je úplný opak Simona- vysoký, hubený, tmavě hnědé vlasy mu zakrývají stejnobarevné oči. Bibi a Tereza, to jsou dvojčata. Obě mají světle hnědé vlasy a měří okolo 170 cm, Bibi je trochu větší. Erni a Nick. to jsou taky sourozenci, ale ne dvojčata. Ernimu je jedenáct a Mikovi přes čtrnáct. A já. Erniho rodiče nejdřív nechtěli pustit, ale měl by přijít.
Je pět minut po půl a parta a Simonovo otec přichází.
„Jess, tak už pojď,"volá na mě Mike. Neváhám a volám na tetu: „Ahoj, tak já užjdu!"
Z okna se ozývá: „Jo, tak pa!" Vydáváme se na kopec úplně severně od vesnice- odtud povede trasa. Já a moji přátelé bydlíme na kraji, takže je to tam blízko. Ale stejně, jít v noci asi půl kilometru do kopce... Strejda Jonri (to je Simonův otec) nám pojmenovával jednotlivá souhvězdí, neboť obloha byla jasná. Takže: Velký Vůz, Delfín, Kasiopea, Rak, Malý Vůz... Bylo by na dlouho vyjmenovat všechno, co Strejda říkal, a ani si to nepamatuju.
Na kopci jsme začali tvořit stezku ze svíček, které jsme měli ve sklenicích. Byla jsem ráda, že mám po ruce baterku. Za kopcem cesta vedla přes louku, nejkradší cestou zpět do obce. U některých svíček jsme nechali plastově pavouky a hady. Jinde budou později ‚strašit' schovaní lidé.
„A je to!" zaradoval se Mike.
„ Aby ne, už je po čtvrt na dest. Děcka se objeví co nevidět."
„Erni, měli by jsme jít." Mike zodpovědně dohlížel na bratra. Erniho rodiče si myslí, že Erni je moc malý na to aby se ‚toulal někde po nocích'. Dneska udělali nejspíš vyjímku. Ještě že mě teta pusťí skoro vždycky a v pohodě. A tak jsme se postupně rozešli domů. Okolo návsi, kolem hodně starých stromů, nedaleko hřbitova. Zas jednou jsem si vzpoměla na rodiče. Nevim, co mě to popadlo - už si je nepamatuju, pouze z fotek a tetiných vyprávění, ale stejně mi chybí. Matka měla laskavé, modré oči a táta hnědé. Byli si hodně podobní a zároveň tak moc rozdílní! Mamka mi říkala: „Ty můj andílku", a „Broučku", když jsem byla malá. Bohužel to je jedna z mála věcí, co si pamatuju. Táta... Občas se na mě zlobil, a často si se mnou hrál. A jednoho dne, to mi byly asi čtyři, se všechno změnilo. Zrovna mě hlídala teta. Ni a od té doby mě hlídá pořád.
„Půjdu na chvilku na hřbitov." zeptala jsem se strejdy a řekla mu proč. Po chvilce řečí mi pustil. „Domů trefíš, je to kousíček tak jdi... Ale pak se hned vrať domů. "
Domů je to, co by kamenem dohodil. To je teda zas nápad... Pár vteřin dýl a rozmyslela bych si to. Ujišťuju partu, aby na mě nečekali. Oni odešli(!) Otevřela jsem branku „vrz."
Právě jsem vstoupila do světa mrtvol.