Already Not A Stranger

Telefonát

PADAT. A padat. Necítit tíhu na zlomeném srdci a tlak v třeštící hlavě. Cítit vánek a užívat si let. Mít zavřené oči, abych nevěděla, kdy nastane ten dlouho očekávaný a vytoužený konec.

Ze snu mě vzbudí troubení náklaďáku. Skoro jsem fakt přes ten most přepadla. Skoro.

A tak se touto cestou, kudy chodím každý den domů, při které se vždycky zastavím na pár chvil na tom stejném místě u mostu, vydávám domů.

Hledám v tašce klíče, už mi začíná bušit srdce. Vystoupávám schody k našemu bytu, slyším horlivé fandění. To bude můj otec. Z křiku usuzuji že je dost opilý. V přepočtu pět piv, čtyři panáky.

Otevřu dveře a snažím se co nejpotišeji proplížit do pokoje.
"Kdes byla ty malá couro?" už na mě řve otec potom, co mi spadne kabelka.
"Ze školy rovnou domů jako vždycky!" Křičela jsem. Moje nechuť k němu mě přinutila nechodit k němu.
"Jdeš o sedmnáct minut později než obvykle!"
Teď se mu určitě honí hlavou jak mě potrestat. Už se napřahuje rukou s cílem mé tváře, jeho opilou ruku však zastavím s lehkostí. Uznal svou porážku.
"Do pokoje, na hned!!"

Mě to nevadí, aspoň budu od něho ohraničená dveřmi. Chvilku čekám než uslyším fandění, oblékám si bundu a vylézám oknem na střechu. Vytahuji svoji modrou krabičku s odporně růžovým zapalovačem.

Kouřím cca tři roky, takže od svých čtrnácti, od té doby, co mamka odešla. Řekla že se vrátí, stále na ni čekám.

Miluji proces kouření. Nádherný oheň, který zničil už tolik životů. Zapaluji cigaretu, vychází z ní dým. Potahuji, papír hoří, dým se mi dostává do plic, pomalu mě zabíjí.

Z večerního dýchánku mě vyruší telefonát. Slezu dolů, proskočím oknem, a běžím k telefonu.

"Ano, jsem Adamova sestra ... Je v pořádku? ... Ježiši, co se stalo? ... Ne, otce nevolejte, přijedu sama. ..."

Třesou se mi ruce. Vytáčím číslo. "Davide, potřebuji tvoji motorku, hned!"