Hunger Games - Zabijácká aréna

Kapitola 6. - Opět středem pozornosti??

Než začnete číst tuhle kapitolu, ráda bych Vám napsala pár slov. Hrozně moc vám děkuji za komentáře, hodně mi pomáhají, dále jsem neskutečně ráda za vote, i za samotné přečtení, ráda bych ale věděla, jestli se Vám to líbí a mám dál pokračovat...případně napište do kommentu. 

....EliseBety

__________________________________________________________________________

Oštěp mi vyklouzl z ruky a konečně zasáhl cíl, srdce figuríny. Na tento okamžik jsem čekala, oštěpy už mám natrénované a mohla jsem se vydat na další stanoviště. Měla jsem pocit, že mě neustále někdo sleduje, ale vždy, když jsem se otočila, nikdo za mnou nebyl a nikdo vedle mne nestál, nikdo mne nesledoval. Celé to bylo absurdní, tady mne nikdo pronásledovat nemohl, ani
by k tomu neměl důvod. U každého stanoviště někdo byl, ale já tam s nimi společně být nechtěla, uviděla jsem jedno volné cvičiště a tak jsem se k němu rozeběhla. „Dneska mám asi na kluky štěstí!?" Zanadávala jsem v duchu. Oni na mě zase civěli, asi si mysleli, že je pronásleduji. Dělala jsem, že si jich nevšímám, i když mě propalovali pohledem tak, až to bylo k nevydržení, co po mě chtějí, snad nebudu jejich 1. kořist v aréně. Přečetla jsem si cedulku stanoviště, vlezla jsem na vrhání nožů a při té zkušenosti s oštěpy, jsem se ho bála ještě více. Začala jsem tedy nenápadně couvat, abych se nepozorovaně vytratila pryč. Narazila jsem, za mnou někdo stál, byla to tak 20ti letá holka celá v černém, na ramenou jí splývaly havraní na kratší délku ostřihané vlasy, její oči byly celé černé a obtáhnuté tužkou na oči. Plála z ní jistota, síla, neohroženost, ale z té černé mi bylo smutno. Byla taková potemělá, což se mi vůbec nelíbilo, dokonce by stačil i malý úsměv na její tváři a vypadala by veseleji a ne jako masový vrah.                                                                                                                                                                                                                 
Dívka: „Kam si myslíš, že jdeš??"                                                                                                                                                 Já: „Pryč!! Už mě to nebaví, jdu si sednout někam a počkám až tohle všechno skončí."                       Dívka: „Kuráž máš, to se musí nechat, i ta trocha přidrzlosti je dokonalá, ale jedno mi věř, bez každodenního tréninku chcípneš hned u smrtelného stolu(dříve roh hojnosti)."

Já: ,,Je mi úplně jasný, že nebudu žít dlouho a popravdě je mi to fuk, alespoň se nebudu muset dívat, jak mi umírají kamarádi před očima!!" Neovládla jsem se a už jsem zase křičela, pomalu mi ty hry vlezly na mozek. Jsem blázen, pomyslela jsem si.
Dívka: „Řvaním a litováním se, si nepomůžeš. Radši trénuj!! Tím alespoň nabereš svalovou hmotu, se na sebe podívej. Jen kost a kůže." Dodala posměšně.
Já: „A kdo jsi?? Pokud se smím zeptat?"
Dívka: „Luvi Barnson. A s kým mám tu čest já?"
Já: „Elis. Jsem Elis."

Vzala jsem si na sebe opasek s noži, sáhla pro jeden a hodila na terč, já se trefila, nechápala jsem to. Zkusila jsem to tedy znovu, zase terč a jen kus od středu. Opakovala jsem to, dokud jsem všechny nevyházela, každý z nich si našel svou cestu k terči. Nikdy bych neuvěřila, že mojí silnou stránkou budou vrhací nože.

Luvi: „Tak asi si našla svou vrozenou dovednost." Lehce se pousmála a to mne možná potěšilo více než ty dobře hozené rány.

Za chvíli už u mě stáli téměř všichni splátci i trenéři. Nejhůře na mě koukala Monča, vypadalo to, že po mě každou chvíli vystartuje a zabije mě dříve, než vstoupíme do arény, pokud bych měla říct pravdu, jí se z holek bojím asi nejvíce, hned po Týně a Páje, i když ta po mě asi nejde, ještě se proti mně nějak neprojevila, ale to ještě ukáže čas, zatím si musím dávat pozor na všechny. Tahle hra nezná přátelství, jen dočasné spojenectví. Tady jsem byla alespoň v bezpečí, to mě uklidnilo, ale tam mě nikdo ochránit nemůže, tam neumřu jako nejslabší, ale po tomhle jako hrozba, po které většina půjde. Rychle jsem si prohlídla všechny, abych orientačně věděla, kdo mě chce mrtvou. Zabijácky na mě koukala Monča, Michal, Míša, Karel, Jirka, Petr(1), Daniel(2), Lukáš a Eliška, upřímně jsem doufala, že ty pohledy byly jen nahrané, a pokud nebyly, zazní moje dělo do druhého dne po výstupu s tubusů. Chtěla jsem jim dokázat, že pro ně nejsem hrozba a tak jsem popadla nůž a hodila s ním proti terči, trefil střed... A teď už oficiálně nežiju.

____________________________________________________________

Tak už je tu i 6. kapitola moc se omlouvám, trvalo mi to déle. Každopádně, jak jsem psala nahoře, budu ráda za přečtení, komment i vote.