Hříšná žádostivost

Chapter 6- Ztráta svobody

Markéta téměř celou noc nespala. Však tma nebyla nekonečná a ona se děsila prvních ranních paprsků. William připustil, že je mu mnohem lépe, a tak svatba může proběhnout. Na názor Markéty se samozřejmě nikdo neptal. Přesto, že jí matka kladla na srdce, aby se vyspala do růžova, se jí myšlenky v hlavě honily jako splašené a oči nezamhouřila.

Tma ustupovala. Dominantní slunce si vydobylo svou pozici na obloze. Už bylo šero. A Markétě došlo, že čas její svobody se už krátí. Za pár hodin bude její vůle plně v rukou manžela. Naposledy se překulila na druhý bok a vydechla. Zavřela oči a vzpomínala. Promítala si život od prvního okamžiku, jež si pamatovala. Až nyní si uvědomila, jak moc jí chybí Kathina podpora a blízkost. Ještě nikdy od sebe nebyly nadlouho odloučené. Dokonce tu Kath nebude ani na Margaretinu svatbu. Od nikoho se jí nedostávalo útěchy. Nic nepůsobilo na její mysl blahodárněji, než smích. Smích a radost dvou sester, jejichž životy se musely rozdělit a jít svou cestou.

Bez zaklepání vrazila do pokoje Markétina matka.

„Vstávej má drahá, musíš se připravit," zastavila se u její postele a dlouze se na ni zadívala. Pak zakroutila hlavou, „Jak vidím, na mé rady jsi moc nedbala." Pochopitelně narážela na Markétin nevyspalý a unavený obličej. Ta se pomalu posadila a protáhla se. Služebné začaly přinášet teplou vodu do kádě. Alžběta přidala do vody bylinky. Přece jen to byla tradice. Už, už se chystala Markétě pomoct z noční košile.

„Já to zvládnu sama matko," ucukla. Alžběta nasadila poněkud nepochopitelný výraz, avšak nakonec svolila a z pokoje odešla.

Opřela si hlavu o okraj kádě a chvíli pozorovala páru, jak ladně tančí ve vzduchu. Nakonec si začala puntičkářsky drhnout každý milimetr kůže, aby byla hladká, alabastrová a byla cítit  bylinami všemožného druhu. Její myšlenky opět zamířily k Williamovi. Zajímalo by jí, touží on po ní vůbec? Sama nevěděla, jestli to, co k němu cítí je touha. Ráda s ním trávila volné chvíle, avšak jak šlo do tuhého, začala se bát. Obávala se bolesti, krutosti svého muže i když jí William nedával jediný důvod si myslet, že jí ublíží. Muži nejsou milosrdní, neznají slitování. Při té představě se rozklepala.

-

William byl vzhůru už časně zrána. Ještě pořád ho bolela naražená žebra, ale řekl si, že už nemůže dál čekat. Měl by se co nejdříve vrátit na své panství a přivést si Markétu jako svoji manželku. Kvůli jeho ještě ne moc dobrému stavu, se svatba měla konat na hradě nevěsty. Už se nemohl dočkat, což téměř s jistotou nemohl říct o Markétě. Ubíjelo ho její myšlení, že jí chce ublížit. Vždyť to bylo právě naopak. Z většiny manželství se vytratila láska a vášeň a tohle bylo přesně to, co William nechtěl dopustit. V podstatě by mu mělo jít pouze o syny, jenže on se do Markéty zamiloval. Cítil nepopsatelný chtíč a pokaždé co ji viděl si přál, aby se mu už konečně poddala bez zábran. Jenže ona se mu svým způsobem stranila. Nikdy nedokázal odhadnout, co se jí honí hlavou. Věděl, že ona sama mu to neřekne. Až příliš se bála trestu, kdyby mluvila prostořece a otevřeně. William by Markétě přece nikdy neublížil, to si neuvědomovala. Kvůli svému postavení nemohl tyto úvahy veřejně přiznat. Lidé by to brali jako projev slabosti. A všechno tohle, by jí rád řekl, se vším se svěřil. Udělá to a ještě teď. Neměl by jí vidět ve svatebních šatech, to prý přináší smůlu a lidé jsou pověrčiví, ale William doufal, že ho nikdo neuvidí, když se k ní nepozorovaně přikrade do pokoje.

Její pokoj byl nepatrný kousek od jeho. Lehce zaťukal na dveře. Bez odezvy a tak svůj čin znovu zopakoval.

„Markéto to jsem já, William," řekl když ještě stál přede dveřmi. Když se mu nedostávalo sebemenší odpovědi, následně vstoupil. A pak pochopil. Jeho budoucí žena ležela nahá v kádi a poklidně oddechovala. Usmívala se uprostřed spánku. Nechtěl jí vytrhávat z říše snů, ale on si nemohl pomoct. Přešel až k ní a měl dokonalý výhled na její tělo a mohl si jí prohlížet bez toho, aniž by skláněla hlavu a nebo se studem snažila zakrýt. Pomyslel si, že přesně toho musí využít.