Mezi bohy.

Můj satyr Rob

Když jsem se rozkoukala, tak jsem se vydala rovně. Nevěděla jsem kam jít, tak jsem šla rovnou za nosem.  Neušla jsem ani 100 metrů, když jsem za sebou uslyšela něčí hlas. "Slečno?" 

Otočila jsem se a uviděla jsem nějakého kluka, který si mě prohlížel. "Pardon, ale nevíte, kde to jsem?" ptala sem se celkem zmateně. On se pouze usmál a naznačil, abych šla za ním. To jsem také udělala, stejně jsem nevěděla kde to jsem a nevěděla jsem, jak se odsud někam dostat. 

Vešli jsme do jedné budovy, prošli jsme nádherně vyzdobenou luxusní chodbou a vydali se po schodech nahoru. Po cestě jsem z okna zahlédla, že se všude okolo rozprostírají zahrady a lesy. 

Když jsme vyšli až nahoru, tak mě zastavil před nějakými dveřmi a slušně zaklepal. Z dveří se ozvalo vyzvání, abychom vstoupili a to jsme také udělali. 

Vešli jsme do nějaké tmavší místnosti, kde byly samé sloupy a naproti nám trůn, na kterém seděl obrovský, hrozivě vypadající muž s tmavými vlasy a vousy. Zastavili jsme se až před ním, kde se ode mě ten mladík oddělil a stoupl si vedle trůnu. Ten se na mě mile usmál a mě hlavou proletěla jen jedna myšlenka - kde to sakra sem?

"Právě se nacházíš na pozemku školy pro bohy a polobohy, nemusíš se ničeho bát."

Když mi tohle řekl, povytáhla jsem obočí, nezbláznil se? Pomyslela jsem si. 

"Ne, nezbláznil jsem se", smál se. 

A to už jsem oči vytřeštila úplně. To my jako čte myšlenky?

"Ne, myšlenky opravdu číst neumím,ale umím dobře číst v lidech", usmál se mile. 

"Promiňte, ale co jste to říkal? Kde že to jsem?"

Ptala jsem se trochu připitomněle. 

"Ve škole pro bohy a polobohy", vysvětlil mi mile a já jsem předvedla tu svojí nevěřícnou grimasu. 

"Nevěříš mi?" smál se. 

"Tak trochu", pokývala jsem hlavou a on se najednou přede mnou změnil na malého kluka a  rázem na to ve staříka a zpět do své podoby. 

Jestli jsem do teď měla oči úplně vytřeštěné, tak teď už se to popsat nedalo. Zůstala jsem na něj koukat s otevřenou pusou a on se usmál. 

"No, tak vidím,že už mi věříš..." odkašlal si "a teď k věci, povím ti příběh. Jendou žil největší a nemocnější bůh, který vytvořil zemi a vše na ni. Začal sázet stromy, prsty hrabat koryta pro řeky a moře a také vytvořil lidi. Po několik století zde všichni žili v míru, jenže časem, jak nežili mezi bohy, ale pouze sami mezi sebou, tak začali získávat i ty negativní vlastnosti, začali být závistiví, sobečtí a začali prahnout po moci. přestali se modlit, přestali být pokorní a začali mezi sebou válčit. Jednoho dne to vyvrcholilo tím, že jeho sochu shodili do moře a rozpoutali velikou válku. I přesto, že byl bůh naštván tím, že jeho sochu svrhli,tak se rozhodl pomoci těm lidem, kteří se k tomu dostali omylem. Svou zlostí k těm, kteří prahli po moci a zároveň svou láskou, k těm, kteří žili slušný spořádaný život, vytvořil nádherný bájný meč a ztělesnil se lidské podoby. Uchopil ten meč a sám vyrazil do boje na pomoc svému oblíbenému a blízkému Mikulovi, králi ze země slunce, která také táhla do války se všemi ostatními. Když dorazil na bojiště sám prý porazil celou armádu a vyčerpán přišel k Mikulovi pro odpočinek. Ten ho se vší vřelostí přijal a dal mu jíst i pít. Když se večer odebral ke spánku, začal na něho působit jed, který byl obsažený v jeho večeři. Smutkem ze zrady  a zlostí použil svůj zbytek síly a meč ukryl, aby ho  jednou našel právoplatný vlastník, který jednoho dne zachrání celou zemi, před utrpením a zlostí."