Emilly Raddle - Princess without face

Princezna bez tváře

Jmenuji se Emily Raddlová. Je mi 16 let. Mám blonďato-černé vlasy a černé oči s rudými odlesky..

Všechno tohle už dávno neplatí.. Když jsem minulé léto vyřkla poslední slovo kouzla Vyvolené, všechno to ve vteřině zaniklo. Čím jsem byla v tu chvíli? Nikým. Troskou. A zároveň, troufám si sebevědomě tvrdit, nejmocnější čarodějkou v dějinách. Přesto jsem však nebyla nikdo. Neexistovala jsem. Neexistuju.

Vzpomínám si na první minuty po kouzlu. Minuty, kdy by ještě šlo poznat, že jsem bývala lidskou bytostí s tváří a jménem. S minulostí. S emocemi. Že jsem bývala zamilovaná husička, která se přes vážnost situace, přes vědomí, že se chystá pravděpodobně udělat osudovou chybu, prostě musela rozloučit. Když na to teď vzpomínám, připadám si jako dupající tvrdohlavé děcko... Však jsem taky byla děcko. Naivně jsem si myslela, že jsem dopadla na samé dno... Tehdy jsem netušila, že tohle je teprve začátek.

Nový příběh, který začal, když jsem svojí lásku vytáhla ze spárů vlastního otce. Za tím si stojím, Dracovi zbývaly minuty, a kdybych to neudělala... Ta myšlenka je mučící..

Nejraději bych si ale vyškubala všechny vlasy za to, co jsem udělala potom. Prostě jsem si kecla na vedlejší postel a ztrácela drahocenný čas tím, že jsem na něj tupě zírala. Že jsem se slzami v očích přemítala nad tím, o kolik je jiný jeho pohled na mě když se probouzí z bezvědomí, než když jsem při stejné situaci těsně před přemístěním zahlédla jeho jen o pár hodin starší já. Když jsem zatoužila všechno zahodit, veškerá kouzla zrušit a nechat kouzelný svět napospas Smrtijedům. A bývala bych to udělala, ale....

 Není cesty zpět.

Věta, která mi vyskočila do mysli a rozblikala se jako varovná kontrolka.

A v tu chvíli mi to docvaklo. Jak naivní byla moje myšlenka, že se ještě můžu sama rozhodovat. Že vyřčením kouzla jsem se uvrhla do zajetí vlastní magie. Že mi nezbývá nic jiného, než se rozoučit.

Nevydržela jsem to, a s pláčem jsem se zhroutila na zem. Tohle by složilo i obra, no ne?  Aby toho nebylo málo, kouzlo zasáhlo znovu. Věděla jsem, že do minuty se přemístím do Zapovězeného lesa. Jako kdybych byla pod Imperiem.. Naprosto bezmocná... Proti sobě samé.

Věděla jsem, že mi už žádné kouzlo nepomůže. Mohla jsem už udělaz jen jediné...

Stále se slanýma očima jsem vyskočila na nohy a Draca naposledy políbila. Naposledy jsem mu prohrábla rukou ty neskutečně světlé, rozcuchané vlasy. Naposledy jsem mu do rtů zašeptala jeho jméno...

Jak přibývalo Naposledy, přibývalo i slz, ale čím dál víc mi mizela jediná věc, za kterou bych v tu chvíli vraždila. Čas.

Deset, devět...

Jako by mi tenký hlas v mé hlavě šeptal odpočet času, do doby, než navždy opustím zdi Bradavic. Než navždy opustím jeho..

Šest, pět...

Pomalu a nechotně se o několik centimetrů odtáhnu, a naposledy si prohlédnu jeho tvář. Je tak nádherný...

Tři.. Dva... Jedna...

,,Sbohem."

Scénář dalších dnů snad popisovat nemusím. Hrála jsem si s časem, s myšlenkama Smrtijedů, hrála jsem si na schovku.  Trvalo mi to snad rok... Možná dva.. Přesný pojem o čase jsem ztratila. Vím jen to, že jsem to díky obraceči času všechno napěchovala do jediného měsíce.