Love actually

2. díl

Věčně uspěchaný Londýn proudil ulicemi a jako řeka obtékala kámen, tak se davy lidí vyhýbaly běžícímu muži.
Vlasy se mu lepily na čelo a krk, protože jako na potvoru opravdu hustě lilo. Neměl ani tušení, kam mohl ten dotekem vyděšený klučina zmizet.
Po možná pěti minutách probíhání loužemi, kterým nebyl čas se vyhýbat, sípotu plic a lapavém dechu,  konečně v jedné ze slepých ulic spatřil chlapce s rozcuchanými vlasy.
Byl promoklý, jen v jeho šťastném svetru, paže pevně překřížené na hrudi a nehty zaryté v ramenou. Tiše mumlal chlapecké jméno a konejšivě se kolébal dopředu a dozadu.
"Louisi?" zašeptal jemně, aby chlapce zase nepolekal a stoupl si před něj nechávaje mezi nimi malou mezeru.
Louis sebou cuknul a vzhlédl k vysokému muži.
"Nedotýkej se mě. Nemám rád doteky," nedůvěřivě se zamračil a otřásl se zimou. Na čele měl vrásky a nosík krčil tím rozkošným způsobem. Vypadal jako malé urousané koťátko, které se snažilo vypadat nebezpečně.
"Nebudu se tě dotýkat, jestli si to nepřeješ," usmál se Harry a setřel si z obličeje kapky vody, které mu zůstaly viset na konečcích prstů.
"Proč jsi šťastný? Necítím se příjemně a je mi zima. Nemáš mě rád? Proto jsi šťastný?" zamrkal  zmateně brunet a pomalu povolil stisk na svých ramenou.
"Co?" vyjekl Harry zděšeně. Vůbec netušil, o co tu šlo. Věděl, že je Louis zvláštním způsobem výjimečný, ale stejně jej nedokázal pochopit.
"Tvůj úsměv," zamumlal Louis, jako by to bylo nad míru jasné.
"Oh, jo tak. Ne, ten úsměv měl vyjádřit, že ti neublížím. Myslím to upřímně, chápeš? Jen to byl náznak přátelství.." mumlal rychle a třel si zátylek. Nebyl si jistý, jestli to Louis od něj pochopil, ale on vážně nevěděl, jak jinak mu to přiblížit. 
Brunetek chvíli přemýšlel, jeho vráska na čele se zdála ještě hlubší a pak se najednou vyjasnila v jasném poznání a konečném porozumění. 
"Umíš vysvětlovat," zaculil se a spustil své ruce podél těla. Byl klidnější, když s ním Harry takhle komunikoval. Louis potřeboval hodně často vysvětlit reakce lidí v situacích, řeč těla. Špatně chápal emoce a už vůbec neuměl číst mezi řádky, nebo neuměl rozpoznat vtip či sarkasmus. 
"Aiden mi taky vysvětluje spoustu věcí. Mám problém poznat, co si lidé myslí. A ještě horší je, že říkají něco jiného, než si myslí. Tomu taky moc nerozumím. Proto se musím pořád ptát," povzdechl si a znova se otřásl zimou. Vodou naždímaný svetr se mu lepil na kůži a nepříjemně studil. 
"Aha, teď už začínám chápat. Tak...za mnou můžeš přijít s jakoukoli otázkou, hm? Rád ti pomůžu Louisi," usmál se kudrnáč tím ďolíčkovým způsobem a chtěl brunetka konejšivě pohladit, ale včas se zastavil. 
"Děkuju, kromě Aidna se s moc lidmi nebavím..nerozumím jim a  oni nemají tu trpělivost mi to vysvětlovat," povzdechl si posmutněle a upravil si popruh své tašky na rameni. 
"Pojď, musí ti být zima. Vezmu tě na čaj, hm? Myslím, že dnes se tam vracet už nechceš," navrhnul Harry a pokynul Louisovi hlavou.
"Ale ještě není po práci. Budeme mít problém a já jsem mokrý," zdráhal se modroočko a zkoumavě si Harryho prohlížel.
"Neboj, já to s šéfem zařídím a vezmu tě k sobě, kde se budeš moct osušit. To zní už líp, co myslíš?" mrkl na nerozhodného modroočka a mávl na projíždějící taxi, které se zaskřípěním brzd zastavilo. Louis neměl na výběr, protože nechtěl umrznout, a proto musel jet s Harrym k němu domů. 
Kudrnáč s vítězným úsměvem otevřel Louisovi dveře a přisedl si k němu na zadní sedadlo. 
"Moc blízko," zakňučel prosebně a střelil nervózním pohledem na Harryho. Nedůvěřoval mu úplně, ale doufal, že nebude svého rozhodnutí litovat. 
"Ou, jasně. Promiň," usmál se Harry a odsunul se na druhý konec sedačky, dávaje tak Louisovi potřebný prostor. 
Harry nadiktoval taxikáři adresu svého bytu a nenápadně sledoval očividně nervózního Louise. Hnípal si záděrky na prstech a těkal pohledem po vnitřku auta. Tohle by neměl. Měl by se vrátit do práce nebo zavolat Aidenovi a jít domů. Ne tu být s naprosto cizím člověkem. 

***
Harry's POV

"Vítej u mě doma," usmál jsem se, když jsme vystoupili z auta a já mu otevřel dveře od svého domu. Měl jsem rád soukromí a klid od rušného města, takže jsem bydlel kousek za Londýnem. Byl jsem tu se svou mladší sestrou Carou, která se ke mě přistěhovala z Kanady od rodičů. Moc jsem se jí nedivil, protože naši byli nesnesitelní. Matka notorická alkoholička a otec sukničkář. Pro Caru byla poslední kapka, když táta vyjel po její nejlepší kamarádce, a tak se moje malá sestřička sbalila a skončila tady. Začala sem chodit na zdrávku a myslím, že je tu spokojená. Teď byla ale někde se školou, takže jsem byl doma jen já a její pes. Tedy, spíš to vypadá jako nějaké zakrslé prase, co štěká, ale Cara je přesvědčená, že je to čistokrevný bullterier. 
"Páni," vydechl užasle Louis a opatrně vešel dovnitř. Sundal si boty a v promočených ponožkách zůstal stát v chodbičce a prohlížel si všechny obrazy, které byly odtud vidět z obýváku.  S úsměvem jsem si taky odložil věci a zul si boty. Naznačil jsem mu rukou, aby šel za mnou a dovedl ho doprostřed obýváku, kde byly stěny pokryty černobílými obrazy. Většinou to byly siluety lidí, nebo tančící postavy. Ale našly se tu i motivy abstraktní tvorby. 
"To vše je práce mojí sestry, je to vášnivá umělkyně," usmál jsem se při zmínce o mé devatenáctileté sestře. 
"Vážně? Je to krásné," zašeptal a s podivným leskem v očích si prohlížel obrazy v rámečcích, jakoby viděl za celý smysl těch děl. 
Zatímco on si prohlížel tvorbu mé sestry a pečlivě zkoumal každý tah tužkou, či štětcem, já měl oči jen pro něj. Mokrý svetr se mu lepil na tělo a zplihlé vlasy se mu kroutily do stran, jak usychaly. Jeho očka zářila jako Sargasové moře a já se v nich ochotně topil, potápěje se hlouběji a hlouběji. Jeho hlava byla rozkošným způsobem nakloněna na stranu, když studoval změti černých tahů inkoustem. Jeho tvářičky zčervenaly, když mu došlo, že ve spletenci čar je zachycený milostný akt.  Sklopil pohled dolů a s nervózním přešlápnutím přenesl svůj pohled na další subjekt jeho zájmu. Dokázal bych ho sledovat takhle celý den. Jak se kouše do jemně růžových rtů a zaujatě krčí nosík. 
Byl to pro mě dokonalý okamžik. Veškeré obrazy ztrácely lesk a krásu v porovnání s tímto okouzlujícím chlapcem. Ale ve vteřině mi vybledl i on, když sebou polekaně trhnul kvůli psímu, pronikavému štěkotu. Magnus, neboli zakrslé prase se dožadoval pozornosti a chtěl se jít vyvětrat. Bohužel tím Louise vyděsil natolik, že upadl do nějakého šokového stavu. Křečovitě si držel uši a sjel po zdi na zem. Mumlal zase to jméno a hlavou narážel silně do zdi. Třásl se a pohled měl zastřený šedivou mlhou. Zíral kamsi pryč a vůbec na mě nereagoval. 

Moc, moc, moc Vám děkuji za takovou odezvu u prvního dílu! Vůbec jsem takový zájem nečekala, jste zlatíčka! <3 :') Doufám, že druhý díl se Vám bude líbit stejně jako první a u příběhu zůstanete. Ten začátek bude takový pomalý, ale nějak to rozjet musím. :)
Takže ještě jednou moc děkuju a užijte si díl :)

All the love xx