Neznámý německý vojín

Končí to celé smrtí

Nabít. Natáhnout. Vystřelit. Natáhnout. Vystřelit. Natáhnout. Vystřelit. Natáhnout. Vystřelit. Natáhnout. Vystřelit. Přebít. To už byla moje několikadenní rutina, když se Rusové pokoušeli o ofenzívu. Svoji MP40 jsem používal málokdy. Karabina byla výhodnější. Rusové se na nás hnali ve velkých počtech, ale chyběl jim výcvik. Můj byl docela dobrý, i když ne nejlepší. Ale válka mě zocelila. Už tu tvrdneme půl měsíce. Chtějí nás rozprášit. Je to jejich úkol. Jako je náš je nepustit dál. Co ale zmůžu já. Jedině bojovat a rozsévat smrt mezi rudoarmějci. Nebyl jsem primárně zlý. Nechtěl jsem je drtit. Jen jim kulkou ulevit od života. Bylo to já, nebo oni. Z města jsou ruiny. Celé se to mění v pouliční boje.

Vzbudila mě siréna. Popadl jsem obě své zbraně, které jsem udržoval ve stálé bojeschopnosti. Běžel jsem ven. A tam jsem vše uviděl. Hnal se na nás obří protiútok. Velitel řval rozkazy a všichni byli připraveni. Všichni, až na mě. „Být tebou, jdu nahoru k odstřelovači. Najdeš tam optiku. Potřebujeme odstřelovače." „Provedu, pane," pronesl jsem a rozběhl se po schodech. Schodech jedné z mála budov, jejíž statika byla docela v pořádku. Doběhl jsem do čtvrtého patra. Mlčky jsem vzal optiku, nasadil ji na karabinu a hleděl jsem skrz okno. Výstřel. První Rus padl. Natáhl jsem znovu a uklidňoval se. Dole se naši snažili o totéž, ale spousta jich padala s dírami po celém těle. Můj tep se zpomalil. Výstřel. Natáhnout. Výstřel. Chtěl jsem natáhnout, a ohlédl jsem se na druhého odstřelovače. A v tu ránu se to stalo. Střela ho zasáhla do lícní kosti a zajelo pod oko. Pak přišla ještě jedna. Z Jeho obličeje se stala krvavá fašírka a jeho mozek vymaloval podlahu. Bylo mi dost blbě. Zvedal se mi žaludek. Ne, že bych něco takového neviděl, ale poprvé se do mě zahryzával stín pochyb. Německá armáda není neporazitelná. Další výstřel. A další Rus mrtev. Natáhnul jsem naposled a vystřelil. Minul jsem. Dal jsem se do přebíjení, a pak si toho všiml. Dole už zbývalo jen pár našich. Přebil jsem a zase vystřelil. Pětkrát. Zasáhl jsem jen dvakrát. Karabinu jsem zahodil a nahmatal svoji MP40. Byly na ní nějaké runy. Vzal jsem ji oficírovi, kterej to koupil při dobývání. Jemu už byla k ničemu. Doufal jsem, že pomůže aspoň mně. Vyrazil jsem po schodech dolů. Jeden Rus už byl mezi druhým a třetím patrem. Pětkrát jsem vystřelil a on přepadl přes zábradlí. Už si ho museli všimnout jeho spolubojovníci. Vyběhl jsem zpět do čtvrtého patra. Tam si sednul u dveří a čekal. A říkal si pro sebe, že ještě nechci chcípnout. Doufal jsem, že proběhne aspoň ještě jeden nálet našich. Pak mi to došlo. Německo bude poraženo. Tato armáda není neporazitelná. Překontroval jsem ještě svého Lugera. Byl také nabit. Už jsem slyšel hlasy Rusů. Potěžkal jsem svoji MP40.

První Rus nakoukl. Uvítal jsem ho sprškou nábojů do obličeje. Řval, když mu střely trhaly maso od kostí a pronikaly do mozku. A působily stále větší škodu. Rus se skácel k zemi. Za ním už byl druhý. Střílel. Na to jsem ale nečekal a byl už v druhém rohu místnosti a uvítal jsem ho stejně horkou sprchou, jako jeho kolegu Pak se mi MP40 zasekla. Sáhl jsem po bajonetu a do druhé ruky si vzal Lugera. Do dveří vkročil další Rus. Skočil jsem po něm. Řval něco ve smyslu, že jsem německý chuj, moje ruština nikdy nebyla dokonalá. Bajonet jsem mu zabodl do hrudníku. Už na mě nic neřval, topil se vlastní krví. Najednou se mi něco zavrtalo do ramene. Bylo to horké, a okolo bylo o něco chladněji. Pustil jsem bajonet. Chtěl jsem začít střílet Lugerem, ale i do druhého ramene jsem dostal včelku. Vstoupil rozložitý Rus. Vzal ze země můj bajonet. Přiblížil se ke mně a bodl mi ho do hrudníku. Ani jsem nestihl zařvat, jak jsem byl překvapen. „Dobrou noc, ty chuju, dobrou noc," ještě ke mně pronesl a já se zalykal vlastní krví. A překvapeně zíral na kus ocele, vystupující mi z hrudníku. Dobrou noc...