Absurdita

Pravdou je, že mi ze začátku byl protivný. Dokázal dělat problémy a nejen druhým - včetně mě, ale i sám sobě. Moula. Zbabělec a navíc ne nijak chytrý ani pozorný. Přesto postupem času jsem mu přišla na chuť. Dokázala jsem mu porozumět a naučit se v něm číst. A pak to přišlo. To nejhorší, co mě doposud mohlo potkat.

Zamilovala jsem se.

Vlastně, vždycky jsem ho milovala. Svým osobitým, absolutně nepopsatelným způsobem. Sedm let jsme spolu studovali na škole v Bradavicích. A každý rok jsme k sobě měli blíž a blíž.

Kdy se to zvrhlo? Po studiích jsme oba pracovali pro ministerstvo. A tak nějak jsme spolu začali žít.

"Mami? Pojedeme zítra za zubní babičkou a dědou?" ozval se mi za zády, potom, co mě zatahal za sukni můj syn.

"Jak to, že nejsi v posteli? Víš kolik je hodin? Mazej, nebo nastydneš." vyhubovala jsem mu, ale nemyslela jsem to zle. Měla jsem svoje děti nadevše ráda. Synek poskočil, ale přesto neodešel. Prostě očekával odpověď.

"Dobře, pojedeme, ale teď už utíkej do postele a spát!" přislíbila jsem a on okamžitě potom odskákal pryč. Těmi zubními prarodiči myslel moje rodiče, oba zubaře.

Všechny začátky jsou kouzelné, sladké a většinou slepé. Potkávali jsme se v práci, žili v jedné domácnosti, veškerý čas jsem trávila s ním. Máme samé společné přátelé. Potřebovala jsem odstup, prostor - lezlo mi to na mozek.

Nakonec mě z toho vysvobodilo těhotenství - tedy částečně. Přestala jsem chodit do práce a většinu volného času jsem trávila v Londýně anebo u jeho rodičů. Taky... vzali jsme se. Přeci jenom jsme chtěli přivést naše první dítě již do rodiny.

Narodilo se nám děvče. Byli jsme z naší krásné holčičky všichni tak unešení a šťastní. Přišlo nám nespočet blahopřání včetně jednoho, které bych nečekala ani za nic. Od někoho, koho bych nejraději pohřbila. Pořádně hluboko.

"Zlato, už půjdeš spát?" ozvalo se ode dveří. Málem jsem ten talíř upustila, jak jsem se lekla.

"Ještě domyju nádobí a poklidím tu. Klidně si běž lehnout, za chvíli přijdu."

"Dobrá." odpověděl můj manžel, otec mých dětí. V zápětí jsem ucítila polibek na ramenu a objetí. Ani jsem se neotočila. Ani jsem mu to nevrátila. Nezaslouží si to - to, jak jsem k němu chladná. Ale já si nezačala.

Ani nevím, jak se mi ten pisatel toho osudného blahopřání dostal do života. Vlastně, všechno začalo v těch proklatých Bradavicích. Byl to jednoduše blbeček. I když se mi líbil, postupem let, tak nějak jsme kolem sebe jen nečině - opravdu? - chodili. Pak se mi ztratil z očí, z podvědomí. Však v srdci zůstal. Parchant.

Nevěděla jsem o něm ani o jeho rodině vůbec nic. Žila jsem si v poklidu, až do toho dne, kdy jsem četla poštu.

Nechala jsem to být, ale určitých myšlenek jsem se zbavit nemohla. Chvíli mě to drželo, byla jsem odtažitá i od svého muže. Mrzelo mě to, ale nemohla jsem si pomoct. Naštěstí, roky plynuly.

Roky plynuly a nám se narodilo druhé dítě. Syn. I díky němu přišlo druhé osudné blahopřání, ale po čase jsem na něj dokázala zapomenout. Byly jsme spokojená a milující rodinka. Nic nám nechybělo, děti rostly jako z vody - důkazem byl i první dopis ze školy čar a kouzel v Bradavicích a hlavně, že byly zdravé.

Dokázala jsem zapomenout na blahopřání, ale jeho pisatele jsem měla uvězněného v hlavě. Dřív. Pak. Teď. Bylo to naprosto absurdní, ale nešlo se tomu vyhnout.