Právo Nástupců

Právo Nástupců - (Znovuspuštění) osmačtyřicátá kapitola: Ale výpravu vedeš ty!

„Támhle," prohlásil Janko a jako by nic se rozešel přes místnost až k zadnímu stolu, který byl až na muže v otrhaném kabátě prázdný. Jakmile uviděl rytíře ve zbroji a s mečem u pasu, raději sebral svůj korbel s pivem a ukryl se do ústraní, zabrán předstíraným rozhovorem s náhodným kolemjdoucím, on přece dávno chtěl své místo opustit, nebo alespoň se to teď snažil předstírat.

Zakroutila jsem nad tím hlavou a posadila se na lavici z masivu. Opřela jsem se jednou rukou o desku stolu, podepřela si bradu a rozhlédla se kolem.

„Budou nás sledovat ještě dlouho?" zavrtěla se na místě Mirawa.

„Budou."

„A co ten obr?" ozval se Alex.

„Jakej obr, chlapče?" napřímil se Janko a jen díky mému káravému pohledu nechal svůj meč v klidu. Neušlo mi naučené gesto, kdy jeho ruka samovolně zamířila k jílci meče.

„No ten, o kterým se bavili ti dva chasníci, co šly do hospody před náma," snažil se Alex připomenout útržek rozhovoru, „to jste je neslyšeli?"

Jak Janko, tak ani Mirawa neměli o dvou chasnících bavících se o obrovi ani potuchy. Leonas se zdržel jakéhokoliv komentáře.

„Eyo?" hledal Alex zastání a oporu.

Pokrčila jsem rameny: „Můj názor znáš a stejně tak i moji radu."

„No tak fajn," opřel se o stůl Alex a od té chvíli nepromluvil ani slovo. Všichni jsme se pustili do objednané večeře, nikdo potichu sedícímu uraženému mladíkovi nevěnoval pozornost. Najednou se Alex zarazil, upřel svůj pohled do místnosti, zavrtěl hlavou a rázně se zvedl.

Vzhlédla jsem od svého jídla, ale neřekla nic. Sledovala jsem, jak se mladík vzdaluje, obezřetně se rozhlíží a pak si i s korbelem piva v ruce přisedl k těm dvěma. Chvíli o něčem diskutovali a bylo jasně znát, že si cizince, kterým pro ně Alex byl, obezřetně prohlíží a dávají si na něho pozor. Pak se však jeden z nich zasmál a bodře udeřil Alexe do ramene. Ten se zářivě usmál a naše pohledy se střetli. Zvedl hrdě hlavu a jeho pohled jasně říkal: „Jen se dívej, poradím si i bez tebe." Kývla jsem zpátky na znamení, že si všímám.

Pak jsem se sklonila k jídlu, ale dál nespouštěla pozornost z mladíka.

„Prý jsi zahlédl obra?" otázal se Alex po dlouhé chvíli, kdy v typický hospodském rozhovoru probrali všechno možné i nemožné, celou tu dobu jsem měla uši na stopkách a ač se to nesluší, celý rozhovor odposlouchávala, několikrát jsem musela pevně zatnout zuby, abych se nezvedla a nedošla Alexovi vyčinit. To když jeden z chasníku komentoval moji osobu a Alex nezůstal pozadu se svým vlastním komentářem. Získal si však tak jejich důvěru, takže nic nebránilo tomu, aby se opravdu rozpovídali o domnělém obrovi.

„Já ho fakt viděl," snažil se Alexe strhnout na svou vlnu, „nekecám!"

„Já ti věřím!"

„To jako vážně?"

„Vážně," přitakal Alex.

„Vopravdicky?" zarazil se muž, načež se rozpovídal: „Nahoře Na Skalách, vyvěrají tam Zemní prameny, je to taková nehostinná pustina, plno skal, řídká tráva a pokroucené stromy, sousedí totiž s pastvinama, kde se pase náš dobytek. Byl jsem obhlídnout otcova stáda, je teď totiž nemocen, a zahlídl jsem ho," na chvíli se dramaticky odmlčel, „byl vysokej, vyšší než kdokoliv z vesnice, mohutnej a řval, to vám povídám!" podíval se na své dva posluchače. „Řval tak, že jsem si musel ucpat uši, jinak bych nadobro ohluchl."