4. Don't be mad

255 19 4
                                    

Opravdu bych nečekala, že ho opravdu ještě potkám. A ještě méně jsem doufala v to, že s ním budu ještě někdy mluvit. No, jak vidím, moc to nevyšlo.

„Ahoj Luku" překvapeně jsem ho pozdravila a pak nasadila ten nejvíc falešný úsměv, co jsem snad kdy v životě dokázala. Trochu jsem doufala, že to pozná a nechá mě být, ale on to očividně nepoznal.

„Ahoj Sam, jak se máš?" zeptal se mě a v očích mu naprosto jiskřilo. Nechápu proč.

„Jo dobrý, hele víš, já musím-" nemohla jsem ani dopovědět, protože můj telefon mě upozornil na novou zprávu. Hrábla jsem do zadní kapsy pro telefon a odemkla ho. Samozřejmě, twitter. Jak jinak.

Haz: „Nemáš za co, princezno. Jak se dneska máš?". Musela jsem se nad tou zprávou pousmát. Ale vlastně, má opravdu skvělý načasování. Perfektně mi to nahrávalo do karet. Zmohla jsem se tedy jenom na rychlou odpověď.

Samantha: „Jo jde to, co ty?" 

„Hele Luku, promiň, ale budu muset jít, mamka píše, takže jestli mě omluvíš, ráda bych už šla" usmála jsem se na něj a chytla první vajíčka, který mi přišli pod ruku. Otočila jsem se ke svému koši, dala je do něho a rozešla se směrem k pokladně. Ale on šel pořád za mnou, jako nějaký ocásek. Zastavila jsem se u pokladny, vyskládala tam všechen nákup a nachystala jsem peníze. Luke, mi poté z nějakého důvodu pomohl beze slov naskládat věci do tašek. Je divnej. Do každé ruky jsem vzala jednu tašku, ale než jsem se nadála, Luke mi už jednu vzal, takže každý z nás nesl jenom jednu.

„Děkuju", šeptla jsem a myslela to upřímně. Ještě nikdo v životě mi třeba nepomohl s taškou. Dobře, možná mamka, ale to je rodina.

„Není zač, kde bydlíš?" tahle otázka mě trochu zaskočila a Luke si toho zřejmě bohužel všiml.

„Ne, že bych tě chtěl vykrást nebo zabít, ale jenom kam mám donést ten nákup" usmál se. On se pořád jenom usmívá. Je to normální?

„Děkuju, ale nemusíš mi to nosit až domů, já to zvládnu" řekla jsem  myslela jsem to vážně. Netušila jsem, proč to dělá a možná jsem se i bála, že jsou za tím nějaká skryté úmysly. 

„To je v pohodě, času mám dost, nemám co dělat. Tohle je opravdu maličkost" stál si za svým a při tom na mě mrkl. Tak jo, popravdě musím uznat, že je hezkej. Víc než to. Ale proč se sakra někdo jako on motá kolem někoho, jak jsem já? To přece nedává žádný smysl.

„Ty jsi na škole nový?" bylo to jediný, co mě napadlo jako dobrý důvod, proč se se mnou baví.

„Jo, přistěhovali jsme se" odpověděl mi jednoduše, přičemž mi podržel dveře od obchodu. Och, gentleman. Jako už předtím několikrát, jsem mu zase poděkovala a namířila si to směrem ke mně domů. Cestou jsme si povídali o všem možným, a já toho o něm zjistila docela dost. Taky jsem zjistila, že je docela v pohodě, ale jakmile padlo téma na můj život, rychle jsem se to snažila zamést po koberec, protože přece jen..kdo by chtěl poslouchat něco jako: „No, víš, je to děsný. Doma bydlím v podstatě sama a jsem bez kamarádu. Pravidelně se řežu a pak to fotím a sdílím na twitter. A můj jediný tak-zvaně 'kamarád' existuje jenom přes zprávy, takže ani nevím, jestli to není nějaký úchyl". Jo, tohle by opravdu nebylo ono. Jakmile by to slyšel, okamžitě by utíkal na sto honů daleko. Na to bych vsadila boty. Někdo jako já totiž patří na psychiatrii. Už jsme byli pár kroků od našeho domu a já nevěděla jak se cítit. Bylo super moct si s někým normálně pokecat, ale nevím. Připadalo mi to až moc jednoduchý.

„Děkuju, žes mi pomohl" řekla jsem mu, když jsem stála před naší brankou. Vzala jsem si od něho moji nákupní tašku a dala jsem si velice záležet na tom, aby jsme se nedotkli. Jo, jsem divná.

What's the truthWhere stories live. Discover now