Really???? Strašně moc vám děkuju za komentáře k první části, opravdu jsem nečekala, že to bude mít takovej ohlas, moc to pro mě znamená :) :* dneska přidávám další část, protože si jí zasloužíte po těch skvělech komentářů :) rozhodla jsem se FAST přidávat každou neděli, tak snad mi to vyjde :D Doufám, že část se vám bude líbit a předem se omlouvám za chyby :)
Emily
„Tyvole ségra včera jsi měla bejt na dráze, Bieber to opravdu rozjel" můj brácha byl dost po včerejšku vysmátej, ale teď jsem se fakt zarazila. Kdo byl sakra ten kluk, že o něm všichni básněj pořád? „Dneska budu muset zjistit, kdo je ten kluk, když si ho všichni tak chválíte" zasmála jsem se. „Jestli z něj budeš stejně vedle jako všechny holky tam, tak to potěš koště" zasmál se Caleb, ale pak si uvědomil, co vlastně řekl.
„Promiň ségra, víš jak jsem to myslel" přikývla jsem. „Já vím, jsem ráda, že se bavíš, přeju ti to, jen to omez s tím pitím ano?" jsem jeho starší sestra. Musela jsem na něj dávat pozor. „Neboj se, ale teď když tam budeš chodit i ty, tak se budu muset fakt krotit" zasmál se. „To určitě" praštila jsem ho po hlavě, ale jen tak slabě, jako se to dělá.
„V kolik pojedeš na dráhu?" zeptala se mě máma, která právě přišla do kuchyně. „Dojdu se připravit a vyrazím" usmála jsem se na ní. „Dobře" teď přišel i táta. „Vyrážíš?" zeptala se ho máma. „Jo, já jo" podíval se na mě. „Budu v pohodě" řekla jsem upřímně. Doufám, že to zvládnu.
**
Dýchej, jen dýchej, je to naprosto v pohodě, nic se neděje, sakra to nepomáhá. Někdo si myslí, že jsem asi blázen, ale já si to stále celou cestu opakuju. Jsem skoro u dráhy, ruce se mi potily jako prase a já cítila, že mi srdce tluklo čím dál víc. Můj úsudek, že to zvládnu strašně rychle opadal. Zastavila jsem kousek dál, kde bylo takové parkoviště. Nechtěla jsem jet přímo na dráhu, aby na mě všichni koukali, to bych nezvládla.
Vypla jsem motor, světla a nakonec se zhluboka nadechla. Tohle musím zvládnout, nic to není. Vzala jsem si mobil, peněženku a vystoupila pomalu z auta. Uslyšela jsem ten ruch, co se na dráze děje. Vždycky tam hrála hudba, ale ne nahlas, aby se lidi slyšeli. Bylo tam dost lidí, frajírci, lehké holky, ale i normální lidi. Byla jsem si naprosto jistá, že to tak je pořád a taky to tak zůstane.
Rychle jsem napsala SMSku Kim, že jsem na cestě, kde se přesně nachází. Odpověď mi přišla skoro hned a já už nebyla čím zdržována. Jediný co jsem mohla bylo jít zpátky do auta a odjet anebo tam prostě jít a postavit se tomu. Musela jsem to udělat pro Sama, určitě by to tak chtěl.
Šla jsem pomalou chůzí, ale i tak se blížila moc rychle. Narazila jsem na pár lidí, kteří pili, nebo kouřili stranou od dráhy, protože byli moc mladí. Některé tváře jsem znala, ale spíš neznala. Konečně jsem se dostala na práh dráhy. Zastavila jsem se přesně na kraji, kde byl výhled na celou dráhu. Byla plná lidí nebo aut. Závod momentálně nebyl, ale to se určitě brzo změní.
Svůj pohled jsem zavadila o mého tátu, který se bavil se svými kamarády a stejně tak můj brácha. Všimla jsem si lidí, kteří se na mě dívali, znnala jsem je, jako oni mě a na jejich tvářích byly úsměvy. Ti co mě znají museli zjistit, že se dneska ukážu po tak dlouhé době.
Konečně jsem viděla Kim a Petera. Dívali se na mě a usmívali se stejně jako lidi, co mě znali. Byl čas se rozejít. Zavřela jsem oči a dlouze vydechla. Udělala jsem první krok a otevřela i oči. Cítila jsem tu bolest, zatím jsem se nepodívala na směr závodů, kde se to stalo, ale už teď mě to bolelo. Tady jsem se Samem chodila a prostě to cítím. Vím, že někde tady byla jeho fotka a výkony, ale kde přesně, to jsem nevěděla.
