Emily
„Půjdeš se dneska podívat s tátou na dráhu?" zeptala se mě máma. Zakývala jsem hlavou, že ne jako každou sobotu, kdy tam táta chodil a ona se mě ptala. „Emily bude to už půl roku" podívala se na mě smutně. „Nedokážu tam jít, ne po tom, kdo tam umřel" povzdechla jsem si. Prostě to nedokážu.
„Myslela jsem, že ses přes to už víceméně přenesla" to asi taky nedokážu. „Nikdy na něj nezapomenu mami" byl pro mě opravdu hodně. „Takže tam už prostě nikdy nepůjdeš?" Zeptala se. Popravdě? Nedokázala jsem říct odpověď. „Možná někdy" vzala jsem si džus se skleničkou a chtěla jít pryč. „Dobře" usmála se na mě.
„Dneska se mnou taky nejedeš?" přišel táta do kuchyně. „Nemůžu tati" přikývl. Chápali to a za to jsem opravdu byla ráda. „Mám něco vyřídit někomu z tvých přátel?" moji přátelé, oni to dokázali být tam, ale já ne. „Jen, že je pozdravuju" táta je tam vždycky prej potká, tak mu řeknu, ať je pozdravuje každou sobotu. „Jednou se tam vrátíš, tím jsem si jistej" dal mi pusu na čelo a pak odešel do garáže. Jednou možná, ale rozhodně netušim, kdy.
Moje jméno je Emily Smith. Je mi 18, bydlím v LA s mojí mámou Amy a tátou Johnem v domě. Mám mladší sestru Emmu, které jsou teprve 4 roky a bráchu Caleba, kterýmu je 15. Moje máma pracuje jako učitelka na střední škole, kam chodím já do čtvrťáku a můj bratr do prváku. Můj táta pracuje u policie a má takový zvláštní koníček a to jsou rychlá auta. Každou sobotu jezdí na dráhu, kde se závodí. Ovšem můj táta už teď závodí jen výjimečně, takže se tam teď jezdí jen koukat a nebo pokecat se svými kamarády. Můj bratr je v basketbalovým týmu na naší škole, zázrakem se tam dostal, jelikož je teprve v prváku. Moje sestra chodí do školy teprve měsíc, jelikož je říjen.
Můj život se v poslední době čím dál víc rozpadá. Měla jsem přítele, který bohužel zemřel. Chodili jsme spolu od půlky prváku až do půlky třeťáku než se stala ta nehoda. Sam měl svoje hobby, stejně jako můj táta a to rychlá auta. Sam závodil každý pátek a sobotu pořád a pokaždé vyhrával. Vždycky se hrálo o peníze anebo o to auto prohraného, takže Sam byl hodně bohatej a já od něj dostávala spoustu dárků, opravdu i drahých. Každý rok se jezdí o pohár a vítěz vyhrává slušný balík peněz, Sam ho vyhrál ve svých 16, 17, ale v 18 se mu to už bohužel nepovedlo. Měl autonehodu a těsně před koncem závodu auto dostalo smyk a Sam zemřel na místě, protože narazil do stromu.
Od té doby jsem se změnila. Už nejsem ten typ, co chodí na párty každý pátek a sobotu po závodech, nejsem vlastně skoro nic z toho. I když se to stalo před půl rokem, tak mě to stále bolelo. Milovali jsme se opravdu hodně, byli jsme oblíbení, jak na škole, tak i mimo školu, prostě lidi, co chodili na dráhu nás opravdu měli rádi a naší lásku dokonce záviděli. Do Sama jsem se opravdu moc zamilovala, stejně jako on do mě, jenže ještě víc vás to bolí, když víte, že zbytek života jsem měla být s ním. Sam mě požádal o ruku měsíc před závodem, tedy v dubnu. Nikdo to nevěděl, jen my dva, rodičům jsem to řekla až po jeho smrti.
Moje rodina ho měla opravdu ráda, Sam nebyl svatej, ale nebyl to ani kluk, kterej dělal problémy stále, ano byly, ale ne vážný. Taky jsem taková byla, ale teď jsem tak nějak troska. Jeho rodiče měli rádi i mě, stejně jako jeho bratr a sestra. Jeho bratr je jen o rok starší a jeho sestra o dva mladší, takže jsme si skvěle rozuměli. Stále se s nimi bavím, ale nechodím s nima na dráhu, to nedokážu. Nedokážu se tam vrátit, když vím, že tam umřel. Byla jsem tam, viděla to na vlastní oči a zhroutila se tam.
Mám kamarádku Ninu, která se mnou chodí do třídy. S ostatníma ze třídy se taky bavím, ale jí se svěřím víc než jim. Na škole jsem stále oblíbená i po Samově smrti, ale mě je to jedno. Pořád na něj myslím a jen tak to asi nepřejde. Byl to můj první opravdovej kluk a myslela jsem, že i poslední. Jenže to nám osud nepřál.
Co se týče mě a aut, tak řídit umím a řidičák samozřejmě mám. V autě jezdím normálně, Sam i táta mě učili jak se jezdí rychle. Nezávodila jsem nikdy, jen jsem si to zkoušela a prej mi to šlo docela dobře. Dlouho jsem však rychle nejela, pořád při tom myslím na Sama.
„Můžu?" zaťukala na dveře mamka a její hlava vykoukla. „Jasně" dala jsem si jedno sluchátko dolů a vypla písničky, které jsem si pouštěla na mobilu. Máma se posadila ke mně na postel. „Vím, že tě to stále trápí, ale na dráhu jsi vždycky chodila ráda, opravdu se k tomu nechceš vrátit?" chtěla bych, ale není to jednoduchý. „Když já mám strach, že se tam zhroutím" podívala jsem se na ní. „Chápu, ale musíš to zkusit, musíš začít znova žít Emily" měla pravdu.
„Sam se bohužel už nevrátí, ale pořád tady je, máš ho tady" ukázala na svoje srdce. Tohle jsme si vždycky říkali se Samem, když jsme spolu zrovna nemohli bejt. „Tady" dala jsem si ruku na srdce. „Sam by si určitě nepřál, aby ses trápila, řekl by ti přesně to, co ti tady říkám já. Musíš se posunout dál" věděla jsem, že měla pravdu, ale je to opravdu těžký. „Já vím mami, jen to stále bolí"
„A proto musíš jít něco dělat, abys začala nový život, přijde někdo novej Emily, někdo, kdo ti pomůže být znovu šťastná" jenže, co když se takový člověk už nenajde? „Rozmysli si to Emily, příště už můžeš jet s tátou a nebo i sama" přikývla jsem. „Děkuju mami, že mě podporuješ a hlavně se vším pomáháš" usmála se na mě. „Nemáš vůbec za co" ale mám, za všechno.
**
„Bolí mě hlava" zastěžoval si můj bratr. „Nemáš pít" řekla jsem mu. Je mu 15, na dráhu chodí taky se svými kamarády a samozřejmě tam pijou, i když by neměli. „Proč na něj nedohlídneš, když tam seš Johne?" máma zase vyšilovala. „Vždycky někam zmizej a pak se vrátěj, aspoň se poučí pro příště" můj táta to docela bere, ale moje máma tohle nemá ráda ani u mě a to jsem o tři roky straší. Tady se smí pít až od 21 a s tím nic neuděláme. „Fakt děkuju" povzdechla si.
„Peter a Kim se na tebe ptali" řekl táta. Zvedla jsem k němu pohled ať povídá dál. „Co říkali?" vídám se s Kim ve škole někdy, ale s Peterem jen někdy venku. „Sice tohle neřekli, ale ještě nejsem tak starej, abych to nepochopil" zasmál se táta. „Přicházíš o sexy pohled na teď nejlepšího závodníka na dráze" vykulila jsem oči a trochu zčervenala. Sice vůbec nevím o koho jde, ale chápu, že je tam někdo asi pěknej, kdo se Kim líbí.
„A já mám vědět o koho jde?" bylo trapný se o tom bavit s tátou a vlastně před celou rodinou u snídaně. „Ne, začátkem prázdnin se tam objevil se svou partou a od té doby je tam nejlepší, vyhrává pokaždé, když jede závod" takže někdo nový? To tam bejvá pořád, ale nikdo nebyl lepší než Sam a kdyby byl naživu, tak by určitě pořád byl. „Aha" odpověděla jsem jednoduše. „Je fakt dobrej, má lepší čas než Sam dokonce, ale hlavně je to problemátor" lepší než Sam? A to jde?
„Rozhodla jsem se, že příští sobotu půjdu na dráhu" řekla jsem najednou. Všichni se na mě podívali překvapeně, ale zároveň to byl šťastný pohled. „Opravdu?" zeptal se táta. „Jo, ale sama" potřebovala jsem jet sama a ne s tátou. „Dobře, jsem rád" doufala jsem, že toho nebudu litovat.
**
„Opravdu?" zajásala Nina. „Opravdu" právě jsem Nině řekla, že chci v sobotu jít na dráhu. „Co tě donutilo si to najednou rozmyslet?" „Máma a její slova" opravdu mi pomohla včera. „Řekla mi, že je čas se posunout a hlavně mi ukázala, že Sam je stále se mnou, akorát jinak než bych si přála" ukázala jsem na svoje srdce. „Chápu a má pravdu Emily" přikývla jsem.
„Je čas se posunout dál" řekla jsem. Doufám, že to zvládnu a nebudu litovat.
Doufám, že vás můj nový příběh zaujal a budete dál číst. Tenhle námět mě napadnul minulý týden při koukání na rychle a zběsile :D musela jsem to napsat, tak doufám, že se bude líbit :)
