Ještě ten den, odcházím ze školy a přemítám, co se vlastně všechno stalo... Do třídy jsem přišla až na druhou hodinu a vymluvila se na nevolnost, Adama jsem ten den už nepotkala, protože jsem se mu snažila vyhýbat a na chodbě se na mě pouze pár děcek posměšně dívalo, takže to nebylo tak hrozné jak jsem čekala.
Procházím parkem a stále mám hlavu plnou myšlenek o dnešním dni. Zamyšlená jdu a nohama rozkopávám hromádky spadaného listí, které se mi potom lepí na moje conversky, když v tom uslyším, jak na mě někdo volá.
"Jull! Jully! Počkej! Zastav ti říkám!"
Hned jak mi dojde, komu ten hlas patří, přidám do kroku. Nemám chuť se s ním bavit, a ani ho vidět. Ale mám smůlu, rozběhl se za mnou. Nemá cenu utíkat stejně by mě dohnal a ještě by to vypadalo, dost trapně.
Seberu v sobě všechnu odvahu a rozhodnu se mu postavit. Zastavím se prudce se otočím, že on tak tak stihne zabrzdit, aby do mě nevrazil.
"Co chceš?!" zavrčím na něho naštvaně a podívám se mu přímo do tváře. Je vidět, že znervózní, taková obvykle nebývám. Vždycky se mu poddám a všechno, co mi udělá nechám jen tak plavat, ale dneska už ne. Stisknu ruku v pěst a čekám na odpověď.
"Dneska jsi nemusela ztropit takovou scénu Jull. Tak mám prostě jinou představu o dárcích než ty..."
"Očividně..." zamumlám a sklopím pohled.
"... Trochu jsi to přehnala, nemyslíš?" řekne a podívá se na moji ruku zatnutou v pěst a trochu pobaveně se pousměje.
Mlčím, nemám co říct. Jasně, možná jsem to přehnala, ale když už v sobě něco dusíte celý rok, někdy to prostě musíte ze sebe vypustit ven. Ale to on nepochopí, nemá cenu něco říkat.
"Dobře, tak promiň Jull." jemně mě chytne za bradu a nadzvedne mi hlavu, tak abych se mu dívala do očí. Druhou rukou se dotkne té mojí a mě to nutí povolit pevně sevřenou pěst. Pomalu se ke mě naklání, a chce mě políbit na usmířenou. Zavírá oči a své rty jemně pokládá na ty mé.
Hlavou se mi honí spousta myšlenek. Vždyť už jsme se líbali tolikrát, tak proč jsem dneska tak nervózní? Tohle není správné, takhle mu to přece nemůžu jen tak odpustit, tolikrát už mi přece ublížil. Ucuknu.
"Co děláš Jull?" zeptá se, pustí mě a jenom tam tak stojíme.
"Tohle není omluva Adame, tolikrát už jsi mi ublížil a to ti mám odpustit jen, protože si připravíš takovou hloupou omluvu a nějaký pitomým polibek?!"
Podívám se mu do těch jeho hlubokých očí a on uhne pohledem a zadívá se někam do prázdna. A pak zase na mě.
"Takže moje polibky jsou pro tebe pitomé jo?!" řekne docela naštvaně a já se začínám bát, že mi ublíží, on je toho schopný. Udělám krok zpátky a Adam vycítí moji nervozitu.
"Mě se spíš zdá, že ty ze mě pořád děláš pitomou Adame. Já nejsem žádná tvoje..." nedořeknu větu a Adam se ke mně přiblíží a silně mi zmáčkne ruku v zápěstí.
"Problém je ten, že ty pitomá jsi! K tomu ani nepotřebuješ mě, abys to věděla! Všichni vidí, jaké strašné ufňukané děcko jsi. To ty si pořád hraješ na dospělou a akorát mě využíváš, k tomu aby to vypadalo, že o tebe někdo stojí. Ale nestojí, holčičko, to se pleteš!" řekne, přímo do obličeje se mi vysměje, pustí mě a jde pryč.
Podívám se na své zápěstí, je rudé a začíná mi otékat. Po rudých tvářích se mi najednou začnou kutálet slzy. Už zase pláču. Nedá se to zastavit. Vdechuji studených vzduch a vzlykám.
Adam mě právě urazil, tak jak ještě nikdy. Vůbec si nejsem jistá, co to znamená. Byl to rozchod anebo jsme stále spolu? Vlastně ani nevím, co chci, měla bych se radovat, jestli to se mnou právě ukončil... Už žádné urážky, žádné ubližování, žádný pláč. Ale já se prostě radovat nemůžu. Bolí to, nechci ho ztratit, i když je to zvláštní něco mě k němu tak zvláštně váže a já jsem si jistá, že se to nesmí přetrhnout. Anebo je to co cítím, když jsem s ním. To jak se všichni dívají a závidí mi tak úžasně krásného kluka. Asi měl pravdu, možná že mi vážně jde jen o ten pocit té pýchy, že já ulovila někoho tak krásného... Možná, že ho opravdu využívám. Možná, že to není láska, jak jsem si doposud myslela...
___________________________
Děkuji, za přečtení druhé kapitoly mého příběhu c: Byla možná o něco kratší než první kapitola, ale snad to nevadí :d Byla bych moc ráda, kdybyste mi napsali, jak se vám příběh líbil a případně co vám vadilo. Jinak mě moc potěší, i když mi dáte hlas ♥ Moc si toho cením c: A kapitoly budou vycházet pravidelně v sobotu a ve středu c:
XoXo ♥ Princess ♥
ČTEŠ
Walk A Litlle Bit Slower
Teen Fiction"Zpomal, trošku! Prosím!" zakřičela jsem se slzami v očích. Bylo mi ale jasné, že nezpomalí. Ani na chvilinku. Proč by měl na mě také život čekat? Já ho musím dohnat a předejít sama, ale už prostě nemůžu. "Chápeš to, já už nemůžu!" zašeptala jsem a...
