We know... || Drarry ✓

1.kapitola

O 5 let později...

„Prosím, hned teď nalejte vzorek do zkumavek, a podepište ho. Pane Malfoyi, vy obzvlášť nezapomeňte!" zdůraznil Draco svou řeč hlavně na svého syna, který byl posledně tak mimo, že lektvar byl jen nějaká podivná hnědá břečka a ještě k tomu zkumavku nepodepsal. Když mu v bytě bouchla v ruce a poleptala kůži, zuřil. Tím spíš, když zjistil, kdo ten hnus vytvořil.

Thomas byl jinak výborný student ve všech ohledech, jen poslední dobou se mu nějak nedařilo. Ve Zmijozelu si vydobyl své místo jako tehdy on sám a choval se jako pravý aristokrat, i když v soukromí byl stále dítětem. Po Harrym. Který už byl patnáct let nezvěstný.

Draco zvedl oči od domácích úkolů druháků, když zaslechl podivné prskavé zvuky. Urychleně švihl svou hůlkou a nechal celý kotlík zmizet, aby zabránil výbuchu.

„Pane, Weasley mladší, důrazně vám doporučuji si sehnat doučování. Ale ne na dnešní večer. Strhávám Nebelvíru deset bodů a v sedm vás bude čekat pan Filch," zavrčel a povytáhl obočí, když se mladší z dvojčat začalo nadechovat k proslovu.

Naštěstí ho ale zastavil jeho o pět minut starší bratr a tak nemusel dál nic řešit.

Třída se pomalu začala vyprazdňovat a Draco zaslechl nespokojené mumlání zrzavého Weasleyho na jeho adresu. Ušklíbl se. Některé věci se nikdy nezmění. Nakonec třída zůstala prázdná.

Draco pomalu vstal a vytáhl Thomasu zkumavku. Opět špatná barva. Nic jiného ani nečekal, jen nechápal, proč se mu syn nesvěří, když ho očividně něco užírá.

Zavrtěl nad tím hlavou a opatrně lahvičku odzátkoval. Nevábná vůně, která se z ní uvolnila, ho donutila lektvar nechat ze zkumavky okamžitě zmizet a napsat do záznamů T. Asi čtvrté v pořadí.

„Víš, že to zvláštní krčení nosu, když se ti něco nelíbí, ti zůstalo?" ozval se za ním smíchem podbarvený hlas a v Draco zapomněl dýchat.

Prázdná lahvička mu vyklouzla z prstů a roztříštila se o tvrdou zem na maličké kousíčky. Ten hlas by poznal snad všude a vždycky. Nemohl uvěřit. Prostě nemohl.

Pomalu se otočil a nevěřícně zíral na muže opřeného o rám dveří. Opravdu to byl on. Byl skoro stejný. Jen zmužněl, byl vyšší, měl delší vlasy, jeho tvář se stala ostřejší a kulaté brýle vyměnil za hranaté obdélníky.

„Harry..." Hlas mu selhal. Nedokázal nic jiného, než k muži ve dveřích učebny skoro přeběhnout a pevně se nechat sevřít v objetí.

Dlouho to ale nevydržel, odtáhl se a rukama začal Harryho ohmatávat, jako by se chtěl ujistit, že je opravdu živý, zdravý, hmotný a tady. Zastavil se dlaněmi až na jeho tvářích. Nemohl tomu uvěřit, ale Harry byl opravdu o půl hlavy vyšší než on sám.

„Harry..." zopakoval skoro šeptem. „Jsi tady, opravdu jdi tady a stojíš tady."

„Ano, jsem tady, Draco. A už zůstanu," ujistil ho černovlasý s jemným úsměvem a pevněji menšího muže objal kolem pasu.

„Pottere, já tě fakt zabiju!" zavrčel Draco a hned poté prudce vyššího muže políbil. Dal do toho polibku vše, co v tu chvíli cítil. Lásku, vděčnost, štěstí, nadšení, vášeň, ale i smutek a vztek. „Bastarde," zamumlal do polibků. Odměnou mu byl jen tichý smích tlumený jejich polibky. „Já tě nenávidím..."

Harry se opět zasmál. „Já vím."

***