Angel with a shotgun [CZ] ✓

kapitola šestnáctá

ŠESTNÁCT | OFICIÁLNÍ PÁR

⋅⋆━━━━━≫⋆⋅☆⋅⋆≪━━━━━⋆⋅

Hledím do očí člověku, který by mi měl být nejblíže ze všech lidí na světě, ale ve vší upřímnosti cítím úplně odlišné pocity. Nikdy v životě jsem nebyla jedním člověkem tolik zklamaná, i když jsem si za svůj mizerný život prošla poměrně krušným obdobím, jako jsem zklamaná svou vlastní matkou. Při pohledu na svou sestru Clarke vím, že nejsem jediná, kdo se takhle cítí. Na rozdíl od ní mám však o jeden důvod navíc, proč svou pokrevní matku nenávidět.

„Clarke, Evelyn," vydechne se slzami v očích, ale já moc dobře vím, že mnohem radši vidí Clarke, než mě. Jí vychovala, věnovala jí téměř osmnáct let svého života, mě jen porodila. „Myslela jsem, že jsem vás ztratila."

„Mě jsi ztratila," vyhrknu, díky čemuž si získám ne příliš příjemný pohled své sestry, která sedí vedle mě a snaží se vypadat rozumně, i když já moc dobře vím, že za chvíli už nebude reagovat takhle, ale její pohárky s trpělivostí přetečou a ona vybuchne jako sopka. „Ale teď tu nejde o mně, viď? Chceš se jen ujistit, že je v pořádku tvoje dcera. Jediná dcera, kterou jsi kdy chtěla."

„Evelyn," povzdychne si a v tenhle moment jí z očí vytrysknou slzy a ty pokračují po jejích snědých tvářích, „nikdy jsem se tě nechtěla vzdát, ale už od začátku svého těhotenství jsem věděla, že nebudu schopná a ani s mou pozicí na Arše oprávněna k tomu, abych i přes zákon vychovávala dvě děti."

„Jak to myslíš?" ozve se Clarke a já jemně sklopím hlavu, aby na mě nebylo znát, jak moc mě těchto pár slov od této cizí osoby zasáhlo.

„Jsem lékařka, Clarke, mám jisté privilegia. Udělala jsem si ultrazvuk, abych se ujistila, že je moje děťátko zdravé. Zjistila jsem, že nečekám jedno dítě, nýbrž dvě. Prakticky jsem zákon vědomě neporušila, protože jsem nemohla ovlivnit ten fakt, že jsem čekala dvojčata. Měla jsem tudíž na výběr."

„Výběr?" zvednu hlavu k obrazovce, na které se přemítal obličej mojí matky. Moc dobře vím, že se mě vzdala.

„Mohli mě popravit, Evelyn, a já bych nikdy neměla šanci se stát tou matkou, kterou jsem vždycky toužila být. Nemohla jsem dopustit, aby moje dítě vyrůstalo bez matky. Protože i kdybych se postavila zákonu, vždycky by mi mou druhorozenou dceru vzali," s těmito slovy ač nerada pochopím, že moje matka možná nemohla můj osud ovlivnit. Byl mi předurčen ještě před tím, než jsem se stihla narodit. „Slíbila jsem, že se svého druhorozeného dítěte vzdám výměnou za milost. Neměla jsem na výběr, Evelyn, a moc lituju toho, že jsem ti nemohla dát život, po kterém jsi celé ty roky prahla a toužila. Nesměla jsem o tobě mluvit, nesměla jsem se na tebe ptát, musela jsem zapomenout."

Jsem ohromena, zaskočena, zničena. Celý svůj život jsem žila ve vědomí, že mě moje vlastní matka nechtěla a že se mě dobrovolně vzdala, protože nechtěla vzdorovat zákonům. Ale ona celou tu dobu neměla na výběr, nemohla mě bránit. A když jsem seděla na chladné zemi v mé osobní cele v naprosté tmě a modlila se, aby se na mě přišla alespoň jednou podívat, nemohla. Nenáviděla jsem jí, proklínala jí a snad tisíckrát jsem jí přála jen to nejhorší. Nechtěla jsem, aby se bezpečně dostala na Zemi. Nenáviděla jsem svou sestru, nenáviděla jsem svou rodinu. Něco ve mně se zlomí, já zalapám po dechu a ruce si umístím před pusu, abych utišila svůj pláč.

„Evelyn," osloví mě Clarke a já ucítím její ruce na mých ramenech.

„Odpustíš mi někdy?" zeptám se směrem k obrazovce, na níž byl stále obličej mé matky. Dříve nenáviděné, nyní však žádané. Toužila jsem po ní, chtěla jsem jí mít ve své blízkosti, chtěla jsem její objetí. Chtěla jsem svou matku a dohnat všechno, co jsme za ty léta promarnily. „Odpustíš mi, že jsem předstírala svou smrt, přihnala ti bolest a že jsem tě nenáviděla? Mami, tolik mě to mrzí. Chtěla bych to vzít všechno zpět, kdybych mohla."