Blue roses (Modré růže)

3. kapitola - Šok

Ráno mě vzbudily nepříjemné a hlasité pravidelné zvuky, které pocházely od okna. Rozespale jsem si promnula oči, posadila se a koukala skrz sklo. „Prší, skvělý. Další chmurný a příšerný den začíná," pomyslela jsem si. Pomalu jsem se vyhrabala z postele, tentokrát mě ani nenapadlo si stlát, jako je mým každodenním ranním rituálem. Taktéž jsem ani nezavítala do koupelny, neučesala se, neprohlédla se, ale rovnou jsem šla dolů na snídani. Tam se mi ani trochu nechtělo. U stolu seděl jen táta, což nebývá zvykem.

„Dobré ránko, sluníčko. Jakpak ses vyspinkala? Doufám, že do růžova," s radostí se mě ptal táta, jako by bylo všechno v naprostém pořádku.

„Kde je máma?" zajímala jsem se pouze.

„Je jí nějak špatně, tak zatím odpočívá a ty mi snad neodpovíš, co?"

„Jo vyspala jsem se dobře. A to nejde do práce?"

„Ale jo, jen si nedá snídani, víš, broučku?" otočil se a z kredence podal noviny. „Hele, co je ve zprávách. Řádí tu nějaký magor, který láká holky na všechno možný a pak je zabije. Píšou tu, že jim posílá i obrovské dary, třeba i košík plných růží. Teda, fakt ví, jak na ženský zapůsobit. Měla by sis na něj dát..."

„Cože, košík růží? Jakých?" vytrhla jsem mu noviny z ruky, div se neroztrhly.

„Děje se něco? Proč tak vyšiluješ?" moc jsem jeho slova nevnímala a stále dokola jsem četla článek o vrahovi. Teď se mi teprve sevřel žaludek a bylo mi ještě hůř než včera. Stálo tam: Neznámý sériový vrah posílá svým obětem velké dary, jako je například obrovský koš plný modrých růží. Myslíme si, že se snaží s dívkami nejprve flirtovat a upoutat jejich pozornost. A když už je má v hrsti, což je většinou hned na druhém rande, podřízne je. A jak je možné, že se dívky nesvěří o něm třeba svým kamarádkám? To je nám také záhadou, pravděpodobně si je hlídá, aby nic nevyžvanily. Je to velmi dobrý zabiják žen, o kterém nevíme zhola nic. Žádáme všechny ženy, aby si dávaly obrovský pozor, především mladé dívky od 15-ti do 19-ti.

„Proboha!" zabědovala jsem a pak se vyřítila nahoru i s novinami v ruce. Cítila jsem, jak se do mě zabodává tátův podivený výraz. Nahoře jsem se hlasitě zabouchla a hupsla na postel, div se pode mnou neprolomila. Sedla jsem si do tureckého sedu a znova jsem si pořádně očima projela novinový článek. To snad není možné. Mám snad takovou smůlu? Ještě dva dny po sobě. Ne, odmítám tomu věřit. Kašlu na zprávy, nebude to žádný vrah, prostě nemůže. V tu chvíli se ozvalo zaklepání a následně se otevřely dveře. Lekla jsem se v domnění, že mě jde už klepnout ten neznámý. Ale naštěstí to byl jen otec.

„El, co se děje? Ty toho vraha snad znáš?"

„Ne, v žádném případě. Jen jsem si uvědomila, že je tu opravdu nebezpečno," vstala jsem z postele a přistoupila ke skříni s oblečením, ze které jsem začala vyhazovat věci.

„Proč to děláš?"

„Já..já... musím jít nakupovat, dneska po škole. Nemám nic na sebe, vidíš to?" zpanikařila jsem ještě více a věci létaly po pokoji tak zuřivě, až jeden kus oblečení přistál na modré růži, které jsem schovala za konferenční stoleček. Teda, alespoň jsem se o to snažila je ukrýt, stejně byly stále vidět. Jenže táta je nepozorný a nevšiml by si jich, kdybych nebyla tak paličatá a nerozhazovala věci kolem sebe. Do květin narazila moje puntíkatá ponožka, netušila jsem, že i tak malý kus látky dokáže shodit vázu se spoustu růží na zem, až to zařinčí. Ale je to vlastně velmi jednoduché, když spadne na květy a pak už jenom hurá na podlahu, kde se nádoba rozpadne na tisíc kousků. Táta ihned přistoupil k místu nehody, zvedl ponožku, podíval se na modré růže a chvíli jen tak stál a nic neříkal. Po chvíli ticha mi s nejistým tónem v hlase pověděl: „Takže proto tě to najednou tak oslovilo. Máš s ním co dočinění. Děláš si ze mě srandu nebo co? Jak sis ho mohla pustit k tělu?!!" jeho hlas začal pomalu sílit a vypadal dost hrozivě.

„Ale, tati, jak jsem mohla vědět, že je to nějaký úchyl? A copak nemáš strach, že se mi mohlo něco stát? Spíš by ses mě měl zeptat, jestli mi ještě něco neudělal, když už jsi mě obvinil z toho, že se scházím s nějakým vrahem!" vychrlila jsem na něj se zlostí.

„A je tomu snad nějak jinak?"

„Představ si, že je."

„Tak to mi povídej, od koho máš ty růže?"

„Od.. od kamaráda ze školy," zalhala jsem mu, protože jsem odmítala věřit tomu, že bych měla takovou smůlu a opravdu by to byl onen vrah. A taky jsem byla dost naštvaná, vždyť mě tu křivě obvinil. Nepřipustila jsem si toho chlápka přeci vůbec k tělu a má se o mě strachovat a ne na mě křičet.

„Vážně? A jakpak se ten tvůj kamarádíček jmenuje, prosím tě? Není to třeba Sofiánek nebo tak něco?"

„Víš, co? Musím do školy, nech mě být, stejně mi nikdy neuvěříš," popadla jsem tašku a chtěla vyjít, jenže táta si stoupl před dveře a zatarasil mi cestu.

„Tak to tedy ne, mladá dámo. Škola počká, teď si promluvíme o tvém bezpečí, jestli to bude třeba, klidně tě tu i zamknu. A ty kytky vyhodíme ještě dnes.. Nebo spíš bychom je měli nechat policii, jako stopu, že?"

„Ty ses snad úplně zbláznil nebo co? Říkám ti, že jsou od Dannyho," jméno jsem si vymyslela, protože kdybych řekla nějakého známého, nevěřil by tomu už vůbec. S klukama se moc nebavím, postačí mi holky, který mají aspoň zájem si se mnou povídat.

„Danny, jo? Že jsme o něm s maminkou ještě neslyšeli. Tvůj nový objev snad?"

„Jo, je pěkný a milý. A když už jsme u toho, neměla by tu být s námi i máma? Řešit to společně? Né, vlastně nemohla, promiň, vám to teď neklape, nemůžete se ani vystát, proto to budete řešit každý zvlášť. Jak úžasné vyprávět to oběma dvakrát," vypadlo ze mě a bylo vidět, že to tátu zarazilo. Jeho tvrdý výraz se změnil a odstoupil ode dveří. Umožnil mi projít a já vyšla z pokoje, aniž bych se otočila zpátky.

„Dávej na sebe pozor, Elizabeth. Chceme pro tebe jen to nejlepší, máš spoustu kluků, kteří o tebe mají zájem, neupni se prosím na jednoho, který ti posílá velké dary a růže. Nestojí ti za to, abys pak skončila někde zahrabaná pod zemí. Nepřipadá ti to zvláštní tenhle obrovský zájem v dnešní době?" už jsem byla dole, když to otec dořekl. Potom ještě vykoukl zpoza zábradlí a houkl na mě: „Slib mi, že neuděláš žádnou hloupost. Máme tě moc rádi a nechceme o tebe přijít." Vypadal opravdu smutně a vyděšeně. Ještě než jsem si nazula boty, raději jsem se vrátila do haly, odkud je vidět nahoru do patra a křikla jsem na něj, že mu to slibuju, neudělám žádnou blbost. Jenže v plánu jsem měla úplně něco jiného, ano jsem hnusná, ale moje vnitřní tušení mi říká, že můj ctitel není vrah a já ho budu naslouchat. Lidi se přeci můžou mýlit, jako můj táta, ale váš vnitřní pocit se nikdy nemýlí a hlavně máš si jít za tím, co doopravdy chceš, ať to stojí, co to stojí.