V poutech Luny

1. Past a krev

Zapovězený les si své jméno nezasloužil pro nic za nic. Lidé z podhradí o něm mluvili jen šeptem, obvykle u sklenice levného medového piva, když se za okny krčem proháněl chladný severní vítr. Říkalo se, že stromy v něm mají paměť, kořeny chuť na lidskou krev a že v hlubokých stínech, kam sluneční paprsky nepronikly ani v tom nejparnějším létě, žijí tvorové, které Bůh stvořil v chvilce hněvu.

Osmiletá Aria však strach neměla. Strach byl luxus, který si dcera chudé bylinkářky nemohla dovolit. Zatímco ostatní děti z vesnice si hrály na prosluněných loukách za hradbami, Aria se brodila hustým kapradím a sledovala vlhké stezky divoké zvěře. Její matka ležela doma v horečkách a jediné, co jí mohlo pomoci, byl kořen divokého andělského smetánku. A ten rostl pouze tam, kde byla půda černá, prosycená prastarou magií - na samém okraji Zapovězeného lesa.

Dívka si poposadila těžký proutěný košík na rameni a upravila si hrubou lněnou zástěru. Podzimní vzduch ji studil na tvářích, ale ona se soustředila na zem. Pod nohama jí křupalo spadané listí, které barvami připomínalo roztavenou měď a zlato. Vzduch voněl vlhkou hlínou, tlejícím dřevem a ostrým závanem blížící se zimy.

Najednou však tu známou vůni lesa prořízl jiný, mnohem ostřejší tón.Aria se zastavila. Její malé prstíky pevně sevřely rukojeť košíku. Nasála vzduch přesně tak, jak ji to matka učila. Tohle nebyla vůně bylin ani hub. Byla to kovová, teplá a těžká vůně, která značila jediné. Krev. A s ní spojená čistá, ochromující bolest.

Lidský instinkt by každému rozumnému dítěti ve středověkém světě velel otočit se na patě a utíkat zpátky k jistotě kamenných zdí vesnice. Jenže v Arii tlouklo srdce léčitelky. Výchova její matky ji naučila, že zranění se neobchází. Zranění se léčí.

Opatrně, krůček po krůčku, se vydala za tím pachem. Rozhrnula husté, trnité ostružiní, které jí nemilosrdně poškrábalo drobné paže, a pronikla hlouběji mezi prastaré duby. Světlo kolem ní ztmavlo, stromy se k sobě přimykaly jako mlčenliví strážci.Pak to uslyšela. Tiché, chraplavé zasténání. Znělo to lidsky, ale zároveň v tom bylo cosi divokého, zvířecího. Nízké zavrčení, které však vzápětí vystřídal tichý, dětský vzlyk.

Aria postoupila o další dva kroky a na malé mýtině, skryté pod převisem z šedých balvanů, uviděla zdroj té bolesti.

V trávě ležel chlapec. Mohlo mu být tak deset let. Měl na sobě potrhanou halenu z tmavé, hrubé kůže a jeho nohy byly bosé, špinavé od bláta. To nejhorší se však nacházelo u jeho pravého kotníku. Byla tam obrovská, rezavá železná past na medvědy. Její ostré zuby se zakously hluboko do chlapcova masa. Krev kolem rány už stihla vsáknout do černé hlíny a vytvořila kolem něj děsivou rudou kaluž.Aria si přitiskla ruku k ústům, aby nevykřikla. Chtěla k němu okamžitě vyrazit, ale v tu chvíli chlapec prudce otočil hlavu jejím směrem. Dívka leknutím ztuhla.

Chlapec neměl obyčejné lidské oči. Byly zářivě jantarové, jako tekuté zlato, a v šeru lesa téměř světélkovaly. Jeho obličej byl stažený vztekem a divokým strachem. Vycenil na ni zuby - a Aria si všimla, že jeho špičáky jsou o něco delší a ostřejší, než by u lidského dítěte měly být.To však nebylo to nejzvláštnější. Z hustých, rozcuchaných tmavých vlasů mu vyčníval šedohnědý pár huňatých, špičatých uší, které se nervózně tiskly k jeho hlavě. A když se chlapec pokusil o kousek odplazit, zpod kožené haleny se mihl dlouhý, huňatý vlčí ocas, který zběsile bičoval zem.

Byl to napůl člověk a napůl vlk. Stvoření z legend, kterými matky strašily své neposlušné děti. Vlkodlak.

„Běž pryč!" zavrčel chlapec. Jeho hlas byl chraplavý, vysušený žízní a propletený zvířecím vrčením. „Odejdi, lidská holko! Nebo tě roztrhám!"