Povídky z mojí kapsy

Máš před sebou...

.. VELKEJ DEN.

Vlastně už není před tebou. Už v něm jsi a míříš k cíli, na kterým dost záleží, a kterej může dopadnout dost různě.

Ale ty tam chceš. Dlouho jsi o tom snila a potřebuješ tam, i když se všechno kolem sype.

Od rána si buduješ sebevědomí. Dobrá snídaně, umytý vlasy, srandovní sebepodpora v zrcadle, večer BUDEŠ skvělá.

A teď.?

NOOO. Máš asi tak dvě hodiny, ideálně spíš ale pár minut, abys vymazala to, co tě asi za vteřinu a půl úplně položilo.

Jeden komentář.

Rychlá smrt všeho odhodlání a síly, kterou od rána tak pěkně a vesele buduješ.

Shit! Kde se to vzalo? Proč jsem tomu šla naproti? To abych začala Velkej den zas od znova... akorát jsou čtyři odpoledne.

Na další dobrou snídani je pozdě, ani hlavu už si nestíhám umejt.. Kéž by šla umejt zevnitř..

Dobrý! Breč jindy, dnešek má bejt můj ne?

Impulzivní výbuch, příjemkyně velmi zábavného komentáře mého zdánlivě blízkého jde do bloku a jedem dál. Až bude víc síly, i blízkej půjde brzy za ní. Ale to je na dnešní Velký den už moc odvážný gesto.

Ať žije náš online svět, kde si (ne)vědomky ubližujem a kazíme si naše sebevědomí jedním nevinným zábavným komentářem.

Asi bych chtěla žít v jeskyni. Kdo se přidá?