Osudí

Prolog

Dívka hledí ven oknem, na tváři znechucení. Nejspíš na sobě vycítí pohled a tak se rozhlídne po tramvaji. Prohlédne si ostatní cestující, ale nikdo jí nevěnuje pohled. Pokrčí rameny a dál ťuká do telefonu.

Znova má pocit, že ji někdo pozoruje a tak vzhlédne. Zachytí pohled fialových očí. Překvapeně zamrká, jestli se jí to nezdá, ale když tam znova pohlédne, už na ni nikdo nekouká.

Snaží se setřást nervózní pocit, ale něco jak kdyby ji našeptávalo, že má utéct. Když se znova ohlídne za sedadla, všimne si, že fialové oči patří mladému muži, pohlednému s černými vlasy. Její tvář se stáhne do nervózní grimasy a bez rozmyšlení vystoupí na zastávce. I přesto, že tramvaj už zapípá, že zavírá dveře.

Dívka těsně vyklouzne z tramvaje, ale něco ji drží. V první moment se lekne, že ji ten muž chytl, ale jen se zachytila bundou o tramvaj. Rychle jí vyškubne, aby ji tramvaj nestrhla sebou, a tvrdě dopadne na zadek.

„Jste v pořádku?"

Zeptá se někdo a do jejího zorného uhlu se dostane cizí ruka. Pomalu vzhlédne a pohlédne do těch fialových očí. Okamžitě se začne škrábat na nohy a rozběhne se směrem k parku. Znala tyto cestičky jak malá, když chodila s rodiči do centra města o víkendech. Všude ale začíná být šero, protože to zas protáhla ve škole. Moc ji to na statečnosti nepomáhá, když vidí, že v okolí nikdo není.

Běží mezi stromy a neohlíží se, jestli ji někdo pronásleduje. Jediné, co je důležité, je popadat dech. Pomalu ji začíná bolet v plicích a štípat v boku. Nikdy na dlouhý běh nebyla a tenhle park je obzvlášť obrovský, léty už zapomněla na staré vychozené cestičky a tak jen bloudí směrem na druhou stranu parku.

Jednou rukou se udýchaně opře o strom a spustí tašku k zemi. Poplašeně se rozhlíží po okolí, jestli si někde nevšimne toho divného chlapa, ale jediné co slyší je její vlastní tep v uších a svůj hlasitý dech.

Něco za ní zapraská a ona se automaticky rozběhne.

Ani ne proto, že by to byl cvik, ale živočišní pud sebezáchovy, jako když zajíc prchá do nory před predátorem. Utíká, ale síly ji ubývají. Párkrát se ohlédne, jenže když se otočí, po čtvrté zakopne o jeden z vyčnívajících kořenů, které si hledali cestu mezi rozpraskaným asfaltem.

Nebyl to žádný zpomalený záběr, jak je to ve filmech, že před očima vidíte, jak dopadáte na zem. Dopadne na zem se slabým žuchnutím. Kromě toho jediného ucítila už jenom tupý náraz, jak praštila hlavou o chodník a před očima ji se ji rozmazávala zeleň z okolních stromů.

Když procitla, tak ležela v trávě, pořád.

Jenže úplně jinde.

Dostat se do jiných světů je někdy jednoduší než si myslíme. Nepotřebujeme na to žádné nástupiště, skříň nebo telefonní budku.

Když nás osud zavolá, tak se tam ocitneme.

Chci vám představit svoji novou povídku. Pracuji na ní už nějakou dobu a snad bude propracovanější a promyšlenější než ty předtím. Doufám, že někoho zaujme.