Pozoruju a dýchám

jeden den na konci ledna

Dneska jsem si přečetla prvních 71 stran knihy S láskou Rosie a rozhodla jsem se, že to je ta nejhorší hororová kniha, kterou jsem kdy vzala do ruky (ne že bych teda hororů přečetla nějak hodně).

Hlavní postava prostě otěhotní v 18 s člověkem, kterýho nesnáší. Je zamilovaná do svého nejlepšího kámoše, ale bude jim trvat asi milion let než se daj dohromady, takže sama vychovává dceru(chtela studovat) zatímco si hoch studuje medicínu a má manželku?! Přitom on je do ní taky zamilovanej. wtf oni nevědí, že nejlepší kámoši z dětství se můžou dat dohromady? Dokonce dřív než po čtyřicítce s dětma, co si udělají s někým jiným? (jakoby předpokládám, že Alex má tu svoji milou rád, ale dočítat to, abych se to dozvěděla nebudu:D) TOLIK PROMARNĚNÝHO ČASUUUU

Odmítám to číst! Ne fakt, mam z toho špatnej pocit.

Nemam kamarády z dětství, se kterýma bych se ještě bavila, a trochu se mě při čtení zmocňovala panika, že vlastně nemam ani současný kámoše, takže jak kurva jednou dospěju do fáze rodiny? chci vůbec rodinu?

Ano, moc si tu knihu (jakoby myslím témata nějakého přátelství a vztahů haha) vztahuju na sebe... a proto ji nebudu dočítat.

Občas mi je tak strašně smutno, že už ROKY nemám žádné blízké kamarády, se kterýma bych trávila nesmyslně hodně času a věděla bych o nich i věci, který vědět nechci.

Poslední dobou na vztahy myslím hodně. Úplně hrozně toužim.Občas po intimních dotecích a blízkosti, ale většinou po intimitě přátelské, po zážitcích. Nikdy jsem nebyla na dovolený s kamarády a to už jsem nějakou dobu dospělák a mohla bych.

Když mi bylo 16 a strašně jsem chtěla jít poprvé do letního kina, neměla jsem kamarády se kterýma bych tam mohla zavítat, tak se mnou musel jet taťka (bylo to pozdě v noci, ve vedlejší vesnici a já měla nápad, že bych tam tedy jela sama a pak došla domu pěšky. Máma se mohla z toho nápadu zbláznit, takže to táta dostal tak trochu za úkol) ... moc si vážím že se mnou jel, ale i tak mi bylo smutno.

nojo

Takže tu knihu na milost prostě nevezmu, protože mi je jasný, že bych začala vzpomínat nebo tak něco:D A pak bych se dobrala ke skutečnosti, že jsem ufňukaná fňukna, která se neumí socializovat. A to nechci.

Dneska jsem kromě tohohle incidentu se vzpomínáním a čtením, byla ve škole instalovat práce a na studijním (byly tam vyloženě příjemné paní) se zapsat na klauzury (nebo co to vlastně podepisuju :D).

Ráno jsem měla úplně bolebřich z volání doktorce, jenom abych zjistila, že se tam dovolám až v 10, takže tam pro jistotu volal táta, protože bych na to nakonec ve škole, ve všem tom shonu, jistojistě zapomněla. Obvykle už s voláním doktorům problém nemám, ale tady jsem se zapomněla dostavit na odběry krve a cejtila jsem se špatně, protože jsem se neozvala, že nedorazim. Což, když nad tim přemýšlim, by šlo těžce, když jsem na to zapomněla ne? achjo, další termín mi dali až na konec května, což definitivně znamená, ze tam za měsíc budu volat a přeobjednávat se, protože v ty době opět bude zkouškový. umřu.

Nicméně s tímto startem dne jsem si myslela, že už je ztracený, odsouzený k příšernosti. Nebyl! Po obídku jsem si hezky dočetla knížku o dvou zamilovaných chlapcích a rozhodla jsem se, že zajedu do knihovny.

Do autobusu se mnou nastoupil pan, kterej děla všechno a má už 11 zakázek (jeho slova)... mam hold takovej milej obličejík lákající všechny starší pány si se mnou povídat. Dal mi dokonce vizitku, takže už vim, kam zavolat až se mi rozbijou parkety.

A když jsem vystoupila z tramvaje, chumelilo. Včera v noci jsem usínala s prosíkem, že by bylo krásný se probudit do sněhu a ráno fakt bylo nasněženo! Přes den ale vůbec nesněžilo, takže mi to pozdní chumelení udělalo radost.

Pak jsem si půjčila ten odpornej horor a Maurice od E.M.Forstera. Bojim se že jsem si udělala přespřílišné naděje o úžasnosti knihy, tak snad nebudu moc zklamaná:D

Vlastně jsem dneska dělala úplnou piču, ale co jiného má člověk o mini skoro prázdninkách mezi semestry dělat?

No a potom je tady ta záležitost, kdy jsem si sedla k počítači a začala popisovat svůj den s cílem že to pak hodin na wattpad. Je to divný a vim to. Je tady šance, že někdo pozná kdo jsem. Napadlo mě, že bych se vypsala na zpovědnici, ale já se nechci jednorázově svěřovat, já chci aby o mě někdo věděl. O moji existenci. Nevim, jak velký rozdíl v tom je, ale pro mě je docela rozhodující.

Když mi bylo 15 a nastoupila jsem na střední, měla jsem tuhle romantickou představu, že si budu vést deník, pak ho někde ztratím a někdo ho najde. A přečte. A bude vědět, že existuju a žiju. Došla jsem ale postupně k závěru, že by stejně nikdo moje čmáranice nerozluštil (fakt píšu nechutné:(), takže by to nejspíš ani nikdo nepřečetl a skončilo by to někde v koši. To by mě zabilo, na mou duši.

Ještě jsem si vzpomněla na blog, ale bohužel, to patří generaci nade mnou. A tak zbývá wattpad. Je mi vlastně jedno, jestli to nakonec někdo číst bude nebo nebude... těší mě myšlenka, že by někdo mohl.

Takže jestli jste to někdo zvládl až sem, děkuju. Děkuju, že se mnou zahazujete drahocenný čas a doufám, že se nikdy nedozvíte o mé identitě, ale jestli jo, mějte prosím alespoň kouska slušnosti a neříkejte mi to.

Začátkem roku mě napadlo, že by bylo hustý vést si veřejný deník? Netušim, jestli mám ze všeho toho horka přehřátý mozek nebo tak něco, že to tady fakt zveřejňuju, ale here we are. Tohle je první zápis, kterej jsem tehdy napsala a nejsem si jistá jestli je chci přidávat zpětně nebo si prostě budu psát aktuální záležitosti.

Věc se má tak, že vlastně ani nevím, jak moc osobní věci chci sdílet, jen vím, že mě to tady děsí míň než na instagramu nebo jinejch sociálních sítích. A mám pořád to vnitřní svrbění se dělit o bordel v mojí hlavě.