The Shadow Between Us

Kapitola 1 - Domov

Newyorský institut byl tentokrát neobvykle tichý.

Déšť jemně bubnoval do vysokých oken a chodby, které ještě před několika týdny zaplňovaly výkřiky, zvuk zbraní a démonický křik, působily skoro cize.

Alec Lightwood stál u okna své kanceláře. Ruce měl založené na hrudi a pohledem sledoval světla města. Měl by spát. Měl by odpočívat.

Jenže od války s Jonathanem už skoro nespal.

Každou noc se mu vracely stejné vzpomínky. Edom. Oheň. Magnus mizící v portálu. Strach, že ho ztratí.

Dveře se tiše otevřely.

„Víš, že když se takhle mračíš, lidé si myslí, že plánuješ další válku?"

Alec se pousmál ještě dřív, než se otočil.

„Jen jeden člověk si dovolí přijít bez zaklepání."

Magnus Bane se opřel o futra dveří. Černý kabát měl přehozený přes ramena, zlaté kočičí oči zářily i v šeru místnosti a na rtech se mu objevil známý úsměv.

„Samozřejmě. Jsem přece výjimka."

„To rozhodně."

Magnus přešel až k němu.

„Zase nespíš."

„Mám práci."

„Lháři."

Alec si povzdechl.

„Nemůžu si pomoct."

Magnus se postavil přímo před něj.

„Válka skončila."

„Já vím."

„Jonathan je mrtvý."

„Já vím."

„Přežili jsme."

Tentokrát Alec neodpověděl.

Magnus mu jemně položil ruku na tvář.

„Ale tvoje mysl ještě pořád bojuje."

Na okamžik bylo ticho.

Alec sklopil oči.

„Myslel jsem, že tě ztratím."

Magnusův výraz změkl.

„Já vím."

„A když jsem tě viděl v Edomu... když ses rozhodl tam zůstat..."

Hlas se mu zlomil.

„Nikdy jsem se nebál tolik jako tehdy."

Magnus ho beze slova objal.

Tentokrát Alec odpor nekladl.

Schoval tvář do jeho ramene a po dlouhé době si dovolil prostě jen dýchat.

„Víš," zašeptal Magnus, „celých několik století jsem si myslel, že láska znamená bolest."

Alec mlčel.

„Pak jsem poznal tebe."

„To nezní moc optimisticky."

Magnus se tiše zasmál.

„Nech mě domluvit, Alexandře."

Alec protočil oči.

„Dobře."

„S tebou jsem pochopil, že láska sice bolí... ale stojí za každou jizvu."

Alec se od něj trochu odtáhl.

„To bylo překvapivě romantické."

„Jsem Magnus Bane."

„To mi neuniklo."

„Romantika je moje druhé jméno."

„Myslel jsem, že druhé jméno máš Banán."

Magnus na něj nevěřícně zamrkal.

„Právě jsi urazil Nejvyššího čaroděje Alicante."

„Ano."

„Nestydíš se?"

„Ani trochu."

Magnus teatrálně povzdechl.

„A lidé tvrdí, že jsem dramatický já."

Oba se rozesmáli.

Byl to obyčejný smích.

Ne ten nervózní po bitvě.

Ne ten úlevný po vítězství.

Prostě smích dvou lidí, kteří si po dlouhé době dovolili být šťastní.

Po chvíli Magnus vytáhl z kapsy malou papírovou krabičku.

Alec se zarazil.

„Co je to?"

„Překvapení."

„Magnusi..."

„Otevři to."

Uvnitř ležely dva stříbrné přívěsky.

Na jednom byla vyrytá runa Síly.

Na druhém runa Lásky.

„Nejsou kouzelné," řekl Magnus tiše.

„Tak proč...?"

„Protože ne všechno musí být magie."

Alec se na něj dlouho díval.

Pak si jeden z přívěsků připnul kolem krku.

„Děkuju."

Magnus udělal totéž.

„Aby sis vždycky pamatoval, že ať přijde cokoli... už na to nebudeš sám."

Alec ho políbil.

Krátce.

Jemně.

Tak, jako by tím chtěl říct všechno, co slovy nedokázal.

Když se od sebe odtáhli, ozvalo se z chodby hlasité zakašlání.

„Takže... mám přijít později?"

Oba se otočili.

Ve dveřích stála Isabelle s pobaveným úsměvem.

Za ní Simon, který okamžitě odvrátil pohled.

„Já nic neviděl."

„Lháři," odpověděla Isabelle.

„Dobře... viděl jsem všechno."

Magnus se pobaveně usmál.

„Institutu by opravdu prospěly dveře se zámkem."

„To říkám už roky," přikývla Isabelle.

„Ale Alec tvrdí, že soukromí je přeceňované."

Alec si promnul čelo.

„Začínám svého minulého já nenávidět."

Všichni čtyři se rozesmáli.

A poprvé od chvíle, kdy svět málem skončil, připomínal Institut znovu domov.