Vražedné schopnosti

První část - Začátek všeho

Kapitola 1

Darin

Ve světě plného normálních lidí byla menší skupina lidí se schopnostmi. Proč byla ta skupina malá? Protože spoustu lidí bylo líných a netrpělivých, což je drželo zpátky.

Já jsem vždycky chtěl mít nějakou schopnost. Byl to můj sen, ale jak život šel, tak jsem na to nikdy neměl dost času. Ale v tu dobu, když jsem byl na univerzitě, už jsem měl dost čekání, protože mi bylo jasné, že bych nikdy neměl dostatek času, nikdy by nenastal ten pravý moment. Chtěl jsem se zeptat Vivien, jestli by se se mnou nechtěla zapojit do tréninku. Asi bychom ho nemohli dělat vyloženě spolu, ale alespoň bychom to dělali naráz. Už jsem o tom přemýšlel nějakou chvíli, ale vždycky jsem se jí bál zeptat. Přece jenom to bylo něco do čeho se člověk zapsal na hodně dlouhou dobu a do toho z toho nebylo cesty zpět. Já jsem si byl jistý, že jsem do toho chtěl, ale u Vivian jsem vůbec nevěděl.

"Mám se Vivian zeptat, aby se se mnou zapojila do tréninku?" zeptal jsem se rodičů u večeře. "Já vůbec nevím, jestli je dobrý nápad ji do toho tahat. Co když na to není vůbec stavěná?"

"Nikdy nikoho nepodceňuj," napomenula mě moje mamka. "Nikdy nevíš, čeho je ta osoba schopná. Já bych se jí zeptala. Je veliká šance, že by to chtěla zkusit."

"Souhlasím s Amy," přikývl můj táta, u kterého jsem hádal, že neměl ani tušení o tom, jak velká ta věc byla. Nic jsem ale neřekl.

"Děkuji za rady," poděkoval jsem a dal jsem talíř do myčky. rychle jsem se vrátil do svého pokoje. Vzal jsem svůj telefon, hned jsem otevřel Messenger. Prsty mi letěly po klávesnici, ale jakmile jsem tu zprávu dopsal, tak jsem se zarazil a celou jsem ji smazal. Nedokázal jsem se ji na to zeptat. Bylo to až moc těžké. Jak se ji můžu na něco takového zeptat? Já vím, že to není žádost o ruku, ale stejně to není jednoduché. Co když odmítne? Ale nesmím se nechat svým strachem z odmítnutí nechat ovládnout. Co budu dělat? Odložil jsem telefon na noční stolek, ale ještě předtím jsem se podíval na hodiny. Bylo třičtvrtě na osm. Postavil jsem se a došel jsem do koupelny. Svléknul jsem se a zapnul jsem sprachu. Počkal jsem dokud nebyla voda dostatečně teplá a potom jsem vlezl do sprchy. Nejdřív jsem nechal na sebe teplou vodu jenom téct. Nechal jsem všechny myšlenky odplavat a pozoroval jsem, jak se zrcadlo postupně orosilo. Zaklonil jsem hlavu a nechal jsem vodu téct na můj obličej.

Moje máma zabušila na dveře a zvolala: "Co tam děláš tak dlouho?!" Neodpověděl jsem ji, ale chvíli potom jsem vypnul sprchu a osušil se. Potom jsem jenom šel spát.

Když jsem si dával snídani, tak se mě táta zeptal: "Víš, že je trénování docela dost nebezpečné?"

"Jsem si toho vědom," přikývl jsem a během toho jsem si nasypal cereálie do misky.

"Jenom abys toho později nelitoval," zamumlal táta na odchodu.

Rychle jsem se nasnídal a vyrazil jsem do školy. Snažil jsem se nemyslet na to, co bych měl říct Vivien, ale nedařilo se mi to. Cesta do školy byla až moc rychlá, protože jsem se ani nenadál a už jsem tam byl.

"Ahoj!" pozdravil jsem Vivien.

"Nazdar!"

"Jak se máš?" zeptal jsem se jí dál. Bylo to trapné, ale o to jsem se v tu chvíli nestaral.

"Co se děje?" zeptala se mě a nadzvedla obočí.

"Nic," odvětil jsem. Rychle jsem se přezul a pomalu jsem doběhl do učebny. Co to bylo?! Vždyť se chceš jenom zeptat, jestli nechce získat schopnosti. Nic víc to není!